Na Tour de France se od jezdců očekává, že budou pokračovat téměř po všem. Po odřeninách, zlomených prstech, naražených žebrech i pádech, po kterých obyčejný člověk několik minut přemýšlí, zda vůbec dokáže vstát. Schopnost sednout znovu na kolo patří k romantice cyklistiky stejně jako horské průsmyky nebo dlouhé úniky.
Jenže v první části letošní Tour se tato kultura odolnosti dostala na velmi nepříjemné území. Tři z prvních osmi jezdců, kteří závod opustili, odstoupili kvůli diagnostikovanému otřesu mozku. Clément Berthet, Alex Molenaar i bývalý držitel žlutého dresu Torstein Træen však nejprve dokončili etapu. Vážnost jejich zranění se potvrdila až později.
Tři pády, které měly příliš podobný konec
Berthet tvrdě spadl už během úvodní týmové časovky. Molenaar havaroval přibližně pět kilometrů před cílem páté etapy, dojel se sedmiminutovou ztrátou a později přiznal, že si samotný pád nepamatuje. Vyšetření navíc odhalilo zlomeninu záprstní kosti pravé ruky.
Træenův případ byl ještě viditelnější. Norský jezdec, který několik dní předtím psal historii týmu Uno-X ve žlutém dresu, narazil při sjezdu z Col du Tourmalet do kola svého týmového kolegy Anderse Hallanda Johannessena. Zdravotníci jej zkontrolovali, Træen pokračoval a etapu dokončil. Až večerní vyšetření potvrdilo otřes mozku a několik zlomených žeber.
Každá nehoda měla jiné okolnosti, ale výsledný obraz je stejný. Jezdec leží na silnici, kolem něj pokračuje závod a první instinkt všech zúčastněných velí co nejrychleji zjistit, zda se může vrátit na kolo. Otázka přitom nezní, zda je skutečně v pořádku. Zní, zda existuje dost důvodů, aby byl okamžitě zastaven.
Mezi těmito dvěma otázkami je zásadní rozdíl.
O zdravotním stavu může jako první rozhodovat mechanik
UCI zavedla jednotný protokol pro podezření na otřes mozku před sezonou 2021. Byl to důležitý krok, protože silniční cyklistika do té doby postupovala mnohem méně systematicky než řada jiných sportů. Současně však vznikl postup přizpůsobený prostředí, v němž není možné utkání přerušit a poslat sportovce na klidné desetiminutové vyšetření.
První posouzení proto provádí člověk, který se k závodníkovi dostane nejrychleji. Nemusí to být lékař. Často jde o týmového mechanika, sportovního ředitele nebo jiného člena doprovodu, který má rozpoznat jasné varovné projevy: dezorientaci, poruchu rovnováhy, neobvyklé chování, bolest hlavy či krku, nevolnost, slabost končetin nebo problémy se zrakem. Teprve pokud se objeví dostatek podezřelých příznaků, musí být jezdec ze závodu okamžitě stažen.
Pokud viditelné známky chybějí nebo nejsou dost výrazné, závodník smí pokračovat. Další kontrolu může provést lékař ze zdravotnického vozu nebo týmového automobilu. Jezdec odpovídá na otázky o závodě, dni, předchozí etapě či svém sportovním řediteli, kontroluje se jeho orientace, paměť, rovnováha a pohyblivost krku. Úplné vyšetření však podle lékařů zabere zhruba deset až patnáct minut. Takovou dobu na kraji silnice během Tour prakticky nikdo nedostane.
Protokol tedy neodpovídá na otázku, zda otřes mozku existuje. Snaží se během několika okamžiků odhalit, zda je podezření natolik silné, že musí převážit nad pokračováním v závodě.
To je medicínsky pochopitelný kompromis. Sportovně je však nastavený proti samotnému jezdci.
Každá minuta vyšetření vypadá jako trest
Fotbalista může na několik okamžiků opustit hřiště, zatímco jeho tým pokračuje. V ragby existují časově vymezené kontroly zranění hlavy a hráče lze vystřídat. Silniční cyklista nic podobného nemá. Jakmile zastaví, závod mu ujíždí.
Deset minut neznamená jen deset minut ztráty. Pro člověka bojujícího o celkové pořadí, etapové vítězství nebo horský dres mohou znamenat konec celé Tour. Jezdec proto po pádu necítí jen bolest a zmatek. Vidí také auta, která odjíždějí, soupeře, kteří získávají náskok, a týmový plán, jenž se během několika vteřin rozpadá.
Není nutné, aby na něj někdo otevřeně tlačil. Profesionální závodník je vychovaný k tomu, aby znovu nasedl. Adrenalin může příznaky dočasně překrýt, některé projevy otřesu mozku se objeví až po několika hodinách a sám zraněný člověk nemusí spolehlivě poznat, že jeho vnímání či orientace nejsou v pořádku. Lékařská ředitelka Tour Florence Pommerie připomněla, že otřes mozku nemá jediný jasně viditelný znak. Některé projevy rychle zmizí, jiné přijdou se zpožděním.
Proto je nebezpečné vydávat rozhodnutí jezdce pokračovat za důkaz, že pokračovat dokáže bezpečně. Člověk s poruchou rovnováhy, reakce nebo prostorové orientace se nevrací na běžecký ovál. Vrací se do pelotonu jedoucího vysokou rychlostí, mezi další závodníky, doprovodná vozidla a technické sjezdy.
Molenaarův výpadek paměti je přesně tím signálem, který nechceme zjistit v cíli
Případ Alexe Molenaara působí z celé trojice nejznepokojivěji právě kvůli následnému přiznání, že si nehodu nepamatuje. Ztráta vzpomínek na samotný pád patří mezi projevy, které mají vyvolat podezření na poranění mozku. Nevíme však, zda byla jeho amnézie patrná už bezprostředně po nárazu, nebo se ukázala až při pozdějším rozhovoru a vyšetření.
Právě v tom spočívá hlavní problém. Současný systém potřebuje, aby se otřes mozku projevil rychle, zřetelně a před člověkem, který jej dokáže správně rozpoznat. Jenže zranění hlavy se podle tohoto ideálního scénáře nechová.
Molenaar dojel do cíle zmatený, se zlomenou rukou a bez vzpomínky na nehodu. Træen pokračoval po kontrole zdravotníků a až večer se potvrdilo, že má otřes mozku společně se zlomenými žebry. Berthet dokončil týmovou časovku a skončil až po následném posouzení. Nejde o důkaz, že lékaři Tour nic nedělají. Jde o důkaz, že ani správně provedená rychlá kontrola nemusí odhalit zranění, pro které rychlá kontrola jednoduše nestačí.
Cyklistika už jednou slíbila, že podobné obrazy nechce opakovat
Silným impulzem pro zavedení jednotných pravidel byl pád Romaina Bardeta na Tour de France 2020. Francouzský favorit tehdy havaroval přibližně 90 kilometrů před cílem, měl potíže udržet se na nohou, přesto znovu nasedl a etapu dokončil. Pozdější vyšetření odhalilo otřes mozku a drobné krvácení.
Od té doby se situace skutečně posunula. Lidé v doprovodu týmů jsou školeni, existuje jednotný seznam příznaků, následné kontroly i pravidla pro návrat do závodění. Není fér tvrdit, že se profesionální cyklistika o otřesy mozku nezajímá.
Jenže pět let po zavedení protokolu se na Tour objevili tři jezdci, kteří dojeli etapu a teprve potom dostali diagnózu. Změnila se pravidla, nikoli základní konflikt mezi zdravím a časem.
Dokud bude důkladné vyšetření znamenat automatickou sportovní porážku, budou závodníci motivováni poskytovat lékařům co nejpřesvědčivější důkazy, že mohou pokračovat. A lidé kolem nich budou pracovat v prostředí, kde každá další otázka stojí vteřiny.
Bez ochrany času nebude ochrana hlavy úplná
Cyklistika potřebuje najít způsob, jak jezdce kvůli vyšetření zastavit, aniž by jej tím současně vyřadila ze závodu. Mohlo by jít o předem stanovenou časovou kompenzaci, možnost návratu do odpovídající skupiny nebo jiný systém určený pouze pro lékařsky nařízenou kontrolu po nárazu hlavy. Žádné řešení nebude dokonale spravedlivé a každé otevře prostor pro taktizování.
Současný stav však spravedlivý není také. Jezdec si dnes fakticky vybírá mezi možným zdravotním rizikem a jistou časovou ztrátou. V takovém souboji profesionální sportovec téměř vždy zvolí kolo.
UCI sama připouští, že situace zdaleka není dokonalá. Její lékařský ředitel Xavier Bigard po letošních případech zdůraznil, že cílem je udělat systém alespoň co nejméně nedokonalý. To je realistické přiznání, protože otřes mozku opravdu nelze vždy okamžitě poznat.
Tour však současně ukázala, že samotné vzdělávání, seznam příznaků a následná kontrola nestačí. Dokud závod pokračuje a hodiny běží, bude jezdec ležící na silnici nejprve přemýšlet o návratu do pelotonu. Teprve potom o tom, co se právě stalo v jeho hlavě.
Zdroje: Reuters – Tour de France concussion cases expose limits of roadside checks [1], Reuters – Træen pulls out of Tour de France following crash [2], Cyclingnews – What is the concussion protocol for cycling? [3], UCI – Concussions [4], The Guardian – Romain Bardet quits Tour de France with concussion [5], foto pxhere