Tom Pidcock přejel vrchol Galibieru během dvanácté etapy Tour de France 2022 za skupinou uprchlíků. Nebyl nejsilnějším vrchařem dne a před sebou měl dlouhou cestu k závěrečnému Alpe d’Huez. Přesto právě v tom okamžiku poznal příležitost.
Rozjel se ze sedla tak rychle, že se od skupiny kolem sebe oddělil. Po etapě bez velkého zdráhání řekl, že věděl, že ostatní nebudou chtít podstoupit stejné riziko. Jediným jezdcem, který se k němu připojil, byl Chris Froome. Pidcock se díky sjezdu dostal do čela závodu a později na Alpe d’Huez získal první etapové vítězství na Tour.
Etapu dokončil jako nejlepší vrchař dne. Vyhrát ji však začal už ve chvíli, kdy přestal šlapat.
Stoupání vytváří rozdíly. Sjezd rozhoduje, co z nich zůstane
V televizním přenosu působí stoupání jako čistý test výkonnosti. Jezdci jedou pomalu, jejich bolest je viditelná a každý metr ztráty se zdá definitivní. Sjezd je naopak často vnímán jen jako přejezd mezi dvěma důležitějšími částmi trasy.
Ve skutečnosti může náskok vytvořený během půlhodinového stoupání zmizet v několika zatáčkách. Slabší sjezdař začne brzdit dříve, projede oblouk pomaleji a při výjezdu musí znovu zrychlovat. Jedna zatáčka ho stojí jen zlomek sekundy. Pokud se však serpentinami vine deset nebo dvacet kilometrů, drobné ztráty se sčítají.
Rychlý sjezdař navíc nezískává pouze čas. Může dojet skupinu, najít v ní jezdce ochotné spolupracovat a přijet pod další kopec s pomocníky, zatímco soupeř zůstane izolovaný. Přesně to předvedl Paolo Savoldelli na Giru d’Italia 2005.
Savoldelli nezachránil Giro silou. Zachránil ho tím, že věděl, kde nezmatkovat
Paolo Savoldelli měl přezdívku Il Falco, tedy Sokol. Nebyl nejsilnějším vrchařem své generace, ale z kopce dokázal jezdit tak čistě a rychle, že touto schopností vyrovnával ztráty, které mu soupeři vytvořili při stoupání.
V předposlední etapě Gira 2005 se jeho růžový dres dostal do vážného ohrožení na Colle delle Finestre. Gilberto Simoni, José Rujano a Danilo Di Luca mu ujeli a Savoldelli byl v jedné chvíli přibližně dvě minuty za nimi. Na vrcholu ztrácel 2:23 a Simoni se virtuálně dostal do vedení závodu.
Savoldelli se však během výstupu nesnažil odpovědět za každou cenu. Jel vlastním tempem, hlídal si energii a čekal na část trasy, v níž měl výhodu on. Ve sjezdu dojel několik závodníků, vytvořil kolem sebe silnější skupinu a získal pomoc pro závěrečný výjezd na Sestriere. Do cíle nakonec dorazil s dostatečně malou ztrátou, aby růžový dres uhájil. Giro vyhrál před Simonim o pouhých 28 sekund.
Samotný sjezd mu závod nevyhrál. Bez něj by ho ale téměř jistě prohrál.
Savoldelliho síla nespočívala v tom, že by ignoroval nebezpečí. Uměl posoudit zatáčku, zvolit správnou rychlost a plynule navazovat jeden pohyb na druhý. Soupeři často přijeli k oblouku, zabrzdili, zatočili a znovu rozjížděli kolo. Savoldelli prováděl všechny tyto kroky jako jediný souvislý proces.
Nejrychlejší jezdec nemusí brzdit nejpozději
Sjezd bývá popisován jako souboj odvahy. To je pravda jen částečně. Odvaha pomůže jezdci nepodlehnout panice, ale samotná ochota riskovat z něj mistra neudělá.
Rozdíl často vzniká ještě před zatáčkou. Jezdec musí rychle odhadnout její poloměr, sklon silnice, stav asfaltu i to, co se může skrývat za místem, kam právě nedohlédne. Potom zvolí nájezdovou rychlost a stopu, která mu dovolí projet oblouk bez prudkých korekcí.
Základní princip zní jednoduše: většinu brzdění je vhodné dokončit ještě před tím, než se kolo začne výrazně naklánět. Brzdění přímo v zatáčce zatěžuje přilnavost pneumatik v okamžiku, kdy ji jezdec současně potřebuje k vedení kola. British Cycling proto doporučuje brzdit rozhodně před obloukem, využívat obě brzdy s mírnou převahou přední a nechat kola při samotném průjezdu co nejvolněji odvalovat.
Nejlepší sjezdař tedy nemusí být ten, kdo stiskne brzdy nejpozději. Často je to jezdec, který zpomalí přesně tolik, kolik zatáčka vyžaduje, a potom už rychlost zbytečně neztrácí.
Příliš opatrný závodník brzdí dlouho a někdy pokračuje v brzdění i uprostřed oblouku. Hazardér přiletí příliš rychle a musí svou chybu napravovat. Mistr sjezdu odhadne rychlost ještě před zatáčkou a projede ji plynule.
Stopa rozhoduje o tom, kolik rychlosti si jezdec odnese ven
Na uzavřené závodní silnici má jezdec větší prostor než běžný cyklista v provozu, ale princip zůstává stejný. Do zatáčky najíždí z vnější strany, přibližuje se k vnitřnímu bodu oblouku a nechává kolo znovu vyjet ven. Tím zvětšuje poloměr své dráhy a může zatáčku projet rychleji a stabilněji.
Dokonalá stopa ovšem neexistuje bez kontextu. Silnice může být úzká, mokrá nebo posypaná štěrkem. Za zatáčkou se může objevit nerovnost, technické vozidlo nebo jezdec, který zvolil jinou dráhu. Na mokru se navíc prodlužuje brzdná vzdálenost a snižuje přilnavost, takže stopa bezpečná na suchém asfaltu může být o několik hodin později nepoužitelná.
Právě zde se ukazuje význam zkušenosti. Závodník si nevšímá pouze tvaru zatáčky. Čte barvu asfaltu, sklon krajnice, pohyb jezdce před sebou a často také stopy, které po silnici zanechala předchozí vozidla.
Pidcock má v tomto směru výhodu díky zkušenostem z horských kol a cyklokrosu. V obou disciplínách musí neustále pracovat s měnícím se povrchem, přenášet těžiště a reagovat na ztrátu přilnavosti. Je olympijským vítězem na horském kole a mistrem světa v cyklokrosu, takže ovládání kola pro něj není pouze doplňkem silniční výkonnosti, ale jednou z hlavních závodních zbraní.
Tělo není cestující. Je součástí řízení
Profesionální cyklista ve sjezdu nesedí nehybně uprostřed kola. Neustále mění polohu těla a tím ovlivňuje stabilitu, přilnavost i aerodynamiku.
Ruce na spodní části řídítek snižují těžiště, zpevňují úchop a dávají jezdci větší kontrolu nad brzdovými pákami. Ve vnitřní části zatáčky zůstává pedál nahoře, aby nezavadil o silnici, zatímco jezdec tlačí do vnějšího pedálu. Tím zatíží kolo a pomůže pneumatikám držet stopu. Na prudším svahu se může posunout více dozadu, aby stabilizoval rozložení hmotnosti při brzdění.
Důležitá je také uvolněnost. Křečovitě sevřená řídítka nepřidávají kontrolu. Naopak přenášejí každý otřes do ramen a ztěžují drobné korekce. Výborný sjezdař působí, jako by s kolem nebojoval. Nechá ho pracovat a zasahuje pouze tehdy, když je to potřeba.
Na rovnějších úsecích přichází ke slovu aerodynamika. S rostoucí rychlostí prudce roste odpor vzduchu, takže poloha těla může rozhodovat o tom, zda jezdec udrží náskok, nebo ho skupina za ním začne stahovat. Pidcock při vítězné etapě v roce 2022 dosáhl na jednom ze sjezdů rychlosti kolem 101 kilometrů za hodinu. Nešlo přitom jen o bezhlavé spuštění z kopce. Kombinoval nízkou polohu, přesné vedení kola a schopnost neztrácet rychlost při průjezdu zatáčkami.
Nibali věděl, že samotný útok na Poggiu nestačí
Vincenzo Nibali patřil mezi závodníky, kteří dokázali sjezd použít jako přímou útočnou zbraň. Jeho vítězství na Milán–Sanremo 2018 nezačalo ve sjezdu, ale bez dokonale zvládnuté cesty z Poggia by nikdy nevydrželo až do cíle.
Nibali zaútočil v závěru krátkého stoupání a přes vrchol přejel přibližně s dvanáctisekundovým náskokem. Za ním se nacházeli rychlí klasikáři a sprinteři, kteří věděli, že na rovině mají proti osamocenému vrchaři převahu. Ital proto nemohl pouze čekat, zda mu náskok vydrží. Musel projíždět technický sjezd tak rychle, aby skupině neposkytl příležitost přiblížit se na kontakt. Dole mu zůstávalo zhruba devět sekund a na Via Roma udržel náskok o několik délek kola.
Nibali později vzpomínal, že se během předchozích účastí ptal zkušenějších jezdců, zda lze Milán–Sanremo vyhrát útokem ve sjezdu z Poggia. Odpovídali mu, že to nedokázal ani Savoldelli. V roce 2018 tedy nezaútočil až z kopce. Vytvořil si malý náskok už při výjezdu a sjezd použil k jeho obraně. Za nejdůležitější vlastnosti pro vítězství na Sanremu později označil kreativitu, koncentraci a improvizaci.
Právě tato trojice dobře popisuje také špičkové sjíždění. Jezdec potřebuje plán, ale během několika sekund ho musí přizpůsobit asfaltu, počasí i chování soupeřů.
Největší rozdíl vzniká v hlavě
Rychlý sjezd není jen technickou disciplínou. Je to nepřetržité rozhodování pod tlakem. Jezdec musí zpracovávat velké množství informací ve vysoké rychlosti a současně ovládat instinkt, který mu říká, aby brzdil dříve.
Strach přitom není slabost. Je to důležitá bezpečnostní kontrola. Problém nastává, když začne diktovat každý pohyb. Nejistí jezdci často brzdí ve chvíli, kdy vidí brzdit soupeře před sebou, i když sami jedou jinou stopu. Sledují zadní kolo místo výjezdu ze zatáčky a reagují na situaci, která už nastala, místo aby předvídali tu následující.
Mistr sjezdu se dívá dál. Neřeší pouze nejbližší oblouk, ale už si připravuje nájezd do dalšího. Jeho výhoda proto nemusí na obrazovce vypadat dramaticky. Každou zatáčku projede o něco plynuleji a po pěti kilometrech má deset sekund.
Soupeř přitom neztrácí jen čas. Postupně ztrácí jistotu. Vidí, že jezdec před ním odjíždí v části závodu, kde nelze odpovědět vyšším výkonem do pedálů. Aby se udržel, musí začít jezdit nad hranicí vlastního pohodlí. Právě tehdy roste pravděpodobnost chyby.
Odvaha bez přesnosti je jen drahý hazard
Profesionální cyklistika má dlouhou tradici oslavování jezdců, kteří „vypnou hlavu“ a pustí kolo z kopce. Ve skutečnosti ti nejlepší dělají pravý opak. Jejich mozek pracuje naplno.
Pidcock, Nibali ani Savoldelli nebyli výjimeční proto, že by neviděli riziko. Viděli ho přesněji než ostatní. Věděli, ve které zatáčce mohou získat rychlost, kde musí ubrat a kdy už další pokus nemá hodnotu.
Sjezd totiž nenabízí žádné body za nejodvážnější nájezd. Počítá se pouze čas v cíli. Jezdec, který získá tři sekundy a potom spadne, nezávodí agresivně. Jen špatně odhadl cenu rizika.
Nejlepší sjezdaři proto nepůsobí divoce. Jejich jízda je plynulá, klidná a téměř úsporná. Brzdí krátce, zatáčejí jednou a nechávají kolo zrychlit přesně ve chvíli, kdy soupeř ještě napravuje předchozí chybu.
Stoupání ukáže, kdo má nejsilnější nohy a nejvyšší výkon. Sjezd prověří celé závodnické řemeslo: techniku, prostorovou představivost, zkušenost, koncentraci i schopnost rozhodnout se během zlomku sekundy.
Proto lze horskou etapu vyhrát i bez útoku do kopce. Někdy stačí přijet na vrchol společně se soupeři a vědět, že od této chvíle začíná vaše část závodu.
Zdroje: Tour de France – Tom Pidcock: It worked out perfectly [1], Cyclingnews – Giro d’Italia 2005, Stage 19 [2], British Cycling – How to descend [3], British Cycling – Braking tips for cycling [4], Q36.5 – Vincenzo Nibali on his legendary Sanremo victory [5], Cycling Weekly – 11 ways to descend like a demon [6], Giro d’Italia – Mortirolo [7], IMAGO [8]
