Při pohledu na jednu statistiku lze velmi snadno pochopit, proč dostali přezdívku Broad Street Bullies. V sezoně 1973/74 nasbírali hráči Philadelphia Flyers 1 750 trestných minut, nejvíce v celé NHL a o 603 více než druhé St. Louis Blues. O rok později posunuli vlastní extrém na 1 967 minut. Dave „The Hammer“ Schultz k tomu sám přispěl 472 trestnými minutami, což dodnes zůstává rekordem NHL za jedinou sezonu.
Soupeři věděli, co je ve Philadelphii čeká. Pokud chtěli hrát tvrdě, Flyers dokázali hrát ještě tvrději. Pokud chtěli zastrašovat jejich hvězdy, Philadelphia měla několik mužů připravených vysvětlit, že to nebude zadarmo.
Jenže právě tady vznikla legenda, která je zároveň pravdivá a trochu zavádějící. Broad Street Bullies totiž nevyhrávali proto, že se uměli prát. Vyhrávali proto, že se uměli prát a současně byli zatraceně dobří v hokeji.
Když se porážka změnila v klubovou filozofii
Philadelphia nebyla od začátku ligovým terorem. První roky expanzního klubu byly spíš hledáním identity a vedení postupně dospělo k názoru, že mužstvo je příliš malé a snadno zastrašitelné.
Zvlášť tvrdé zkušenosti měla Philadelphia v prvních letech se St. Louis Blues. Majitel Ed Snider později vzpomínal, že si klub řekl, že už nikdy nedovolí, aby jej soupeř fyzicky terorizoval. Tato úvaha začala ovlivňovat způsob, jakým Flyers vybírali a získávali hráče.
Přišli Dave Schultz, Bob Kelly, Don Saleski nebo André Dupont. Nešlo ale jen o jednoho „policajta“, který bude chránit hvězdy. Philadelphia postupně vytvářela prostředí, v němž soupeř věděl, že konflikt s jedním hráčem může velmi rychle znamenat konflikt s celou sestavou.
Přezdívka Broad Street Bullies se objevila v titulku Philadelphia Bulletin v lednu 1973. A seděla tak dobře, že se jí klub už nikdy nezbavil.
472 minut. Jenže Schultz uměl dát i dvacet gólů
Dave Schultz se stal nejviditelnější tváří násilnější části identity Flyers. V sezoně 1974/75 dostal rekordních 472 trestných minut. Přepočteno čistě statisticky je to téměř osm hodin trestů během jediné základní části.
Jenže Schultz nebyl člověk, jehož jedinou hokejovou schopností bylo shodit rukavice.
V sezoně 1973/74 vstřelil dvacet gólů. Během jediného týdne zaznamenal dva hattricky, v play-off dokázal rozhodnout zápas v prodloužení a podílel se i na dalších důležitých momentech prvního mistrovského tažení Flyers. Bob Kelly byl známý agresivním forecheckingem a rychlými pěstmi, ale rovněž dokázal překročit dvacet branek za sezonu a právě on vstřelil vítězný gól posledního zápasu finále Stanley Cupu 1975.
Broad Street Bullies tedy neměli sestavu jednoduše rozdělenou na hokejisty a rváče. Tvrdost byla součástí jejich hokeje. Ne náhradou za něj.
Největší hvězdy Bullies se jmenovaly Clarke, Barber a Parent
Pokud bychom ze dvou mistrovských týmů odstranili všechny bitky, Philadelphia by pořád měla mimořádně kvalitní mužstvo.
Bobby Clarke byl jedním z nejlepších centrů své generace a třikrát získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL. Bill Barber patřil mezi elitní levá křídla, Rick MacLeish byl velmi produktivním útočníkem a trenér Fred Shero patřil mezi nejprogresivnější kouče své doby. Detailně studoval soupeře, pracoval s videem a při přípravě nebyl zdaleka jen člověkem, který své hráče posílal někoho zmlátit.
A potom byl v brance Bernie Parent.
Právě on je možná nejlepší argument proti představě, že si Philadelphia dva Stanley Cupy prostě vybojovala pěstmi. V rozhodujícím šestém zápase finále 1974 proti Boston Bruins vychytal třicetizákrokovou nulu. Flyers vyhráli 1:0 a získali první titul. Parent následně získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off. O rok později udělal totéž znovu.
Philadelphia měla rváče. Ale nejdůležitějšími hráči mistrovského mužstva byli lidé schopní rozhodovat hokejové zápasy.
Strach přesto skutečně fungoval jako taktika
To neznamená, že fyzická reputace byla jen mediální ozdobou. Měla reálný účinek.
Když soupeř ví, že tvrdý zákrok na hvězdu může vyvolat okamžitou reakci několika hráčů, začne některá rozhodnutí dělat jinak. Útočník může odehrát puk o zlomek sekundy dřív. Obránce si může rozmyslet cestu do konfliktu. Hráč před brankou ví, že následující minuty nebudou příjemné.
Fred Shero navíc chápal, že právě pozornost věnovaná agresivitě může otevřít prostor schopnějším hráčům Flyers. Klub sám ve svých historických materiálech připomíná, že brawling a provokace poutaly tolik pozornosti, že talentovanější hráči Philadelphie získávali více prostoru pro samotnou hru.
Philadelphia tedy nepoužívala tvrdost pouze k trestání soupeře. Používala ji k ovlivňování jeho rozhodování.
Když Sověti na chvíli odmítli pokračovat
Pověst Flyers překročila hranice NHL.
V lednu 1976 přijel do Philadelphie na exhibiční zápas slavný sovětský CSKA Moskva. Během první třetiny Ed Van Impe tvrdě srazil Valerije Charlamova. Sověti považovali zákrok za nepřijatelný a tým na několik minut odešel z ledu.
Zápas nakonec pokračoval a Philadelphia vyhrála 4:1.
Není potřeba Van Impeho zákrok romantizovat. Právě naopak: ukazuje, jak odlišné byly tehdejší hranice přijatelného fyzického hokeje.
Pro historii Bullies je ale tato epizoda téměř dokonalou zkratkou. Philadelphia vytvořila tak agresivní identitu, že i jeden z nejlepších hokejových týmů světa v určité chvíli zvažoval, zda za těchto podmínek vůbec chce pokračovat.
Proč by stejný model dnes nevydržel
Současná NHL není bezkontaktní sport. Tvrdé hity, konflikty po přerušení a bitky stále existují. Co už prakticky nejde zopakovat, je intenzita Flyers sedmdesátých let jako dlouhodobý týmový model.
Současné pravidlo 46 umožňuje rozhodčím výrazně rozlišovat mezi účastníky bitky, agresorem nebo iniciátorem a disciplinární systém může navazovat dalšími tresty a suspendacemi. Ještě důležitější je samotná stavba moderní sestavy.
Hokej je rychlejší, systémově náročnější a každý hráč musí zvládat několik rolí. Trenér si může dovolit fyzického specialistu, pokud zároveň bruslí, napadá, brání a zvládá moderní tempo. Mnohem obtížněji si může dovolit několik hráčů, jejichž hlavní konkurenční výhodou je ochota prát se.
Navíc každých pět nebo deset minut na trestné lavici znamená čas, kdy vlastní tým riskuje oslabení nebo ztrácí hráče, kterého by mohl potřebovat v dalších situacích.
To, co bylo v roce 1975 psychologickou investicí, může být dnes velmi drahý způsob, jak si komplikovat zápas.
Broad Street Bullies by dnes museli být jiní. Jejich hlavní myšlenka ale přežila
Kdybychom Flyers ze sedmdesátých let teleportovali do současné NHL i s jejich původními návyky, velmi rychle by narazili na pravidla, disciplinární systém a rychlost hry.
To ale neznamená, že by jejich filozofie byla mrtvá.
Moderní tým stále může být velmi nepříjemný. Může agresivně napadat, vyhrávat souboje u mantinelu, bránit spoluhráče, vytvářet chaos před brankou a psychicky soupeře unavovat. Rozdíl je v tom, že všechno musí dělat s mnohem přesnější kontrolou hranice mezi užitečnou tvrdostí a hloupým vyloučením.
Broad Street Bullies tedy nezmizeli proto, že NHL přestala oceňovat sílu. Zmizela liga, ve které mohla míra násilí jejich éry představovat udržitelnou konkurenční výhodu. A největší ironie celého příběhu zůstává stejná.
Kdyby Flyers uměli jen rvát, historie by si pamatovala jejich bitky. Protože ale zároveň uměli skvěle hrát hokej, pamatuje si také dva Stanley Cupy.
VÍCE Z NHL
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: NHL.com – Schultz discusses 'Broad Street Bullies,' legacy in Philadelphia [1], Philadelphia Flyers – 35 Facts About the '70s Flyers [2], NHL.com/cs – Milovaní i nenávidění Broad Street Bullies [3], NHL.com – Flyers became first NHL expansion team to win Stanley Cup [4], NHL Records – Most Penalty Minutes, Season [5], NHL – Official Rulebook, Rule 46: Fighting [6].
