Když se dnes řekne dominance v NHL, obvykle tím myslíme mužstvo, které několik let patří mezi favority a třeba dokáže titul jednou obhájit. Montreal Canadiensale mezi polovinou padesátých a koncem sedmdesátých let fungovali podle úplně jiné definice úspěchu. Mezi roky 1956 a 1960 získali Stanley Cup pětkrát za sebou, v letech 1965 až 1969 přidali čtyři tituly během pěti sezon a v letech 1976 až 1979 znovu vyhráli čtyřikrát v řadě. K tomu ještě poháry z let 1971 a 1973.
Nejde jen o to, že Montreal měl mimořádně silné generace hráčů. Mnohem zajímavější je otázka, proč mohl jeden klub zůstat tak dobrý tak dlouho. Odpověď vede k NHL, která fungovala úplně jinak než dnes.
Pět titulů za sebou nebylo pět šťastných jarních jízd
První velká dynastie začala v sezoně 1955/56. Trenérem se stal bývalý hráč Canadiens Toe Blake a do sestavy přišel devatenáctiletý Henri Richard, mladší bratr slavného Maurice „Rocketa“ Richarda. Montreal vyhrál základní část s náskokem 24 bodů před Detroitem a ve finále Red Wings porazil 4:1.
Potom vyhrál znovu. A znovu. A znovu. A ještě jednou.
Když Canadiens v dubnu 1960 zametli ve finále s Toronto Maple Leafs, získali pátý Stanley Cup v řadě, což dodnes zůstává rekordem NHL. Dvanáct hráčů bylo součástí všech pěti vítězných mužstev. Mezi nimi Maurice Richard, Jean Béliveau, Henri Richard, Bernie Geoffrion, Doug Harvey a Jacques Plante. Osm členů týmu z roku 1960 se později dostalo do Hokejové síně slávy.
A ještě působivější je širší kontext. Montreal hrál finále Stanley Cupu deset sezon za sebou od roku 1951 do roku 1960. Šest z nich vyhrál. Bernie Geoffrion nastoupil během tohoto období do všech 53 finálových zápasů. To už není několik dobrých sezon. To je dlouhodobá kontrola celé soutěže.
Největší zbraní nebyl jeden hráč. Byl to způsob, jak Montreal hráče získával
Kolem starých Canadiens existuje velmi přitažlivý mýtus: Montreal údajně jednoduše dostal všechny nejlepší francouzsky mluvící hokejisty z Quebecu. Skutečnost je složitější.
NHL před zavedením moderního draftového systému fungovala prostřednictvím rozsáhlých sítí juniorských a farmářských klubů. Organizace NHL juniorské týmy podporovaly a prostřednictvím různých smluvních formulářů si zajišťovaly práva na mladé hráče často dávno předtím, než byli připraveni na profesionální ligu.
Canadiens tento systém využívali mimořádně agresivně. Klub sponzoroval stovky týmů a měl pod kontrolou práva na tisíce mladých hráčů. Když NHL tento model během šedesátých let postupně rušila a nahrazovala amatérským draftem, právě Montreal patřil mezi organizace, které měly změnou nejvíce ztratit.
To je mnohem podstatnější než jednoduchá legenda o právu na každého talentovaného Francouzokanaďana. Montreal měl systém. A Frank Selke, který se stal generálním manažerem Canadiens v roce 1946, jej rozvinul do obrovské sítě. NHL při hodnocení jeho éry připomíná, že vybudoval farmářský systém napříč Kanadou a během osmnácti let ve vedení klub jen jednou nepostoupil do play-off.
Když máte Béliveaua, oba Richardy, Harveyho a Plantea, soupeř má trochu problém
Systém ovšem nevítězí sám. Musí produkovat mimořádné hráče. A tady začíná být Montreal padesátých let skoro nespravedlivý.
Maurice Richard byl jednou z prvních skutečných superhvězd NHL. Jean Béliveau patřil mezi nejlepší centry historie. Henri Richard nakonec získal rekordních jedenáct Stanley Cupů jako hráč. Doug Harvey šestkrát vyhrál Norris Trophy pro nejlepšího obránce a Jacques Plante patřil mezi nejvýznamnější brankáře své doby.
Vedle nich stáli Bernie Geoffrion, Dickie Moore, Tom Johnson a další.
V roce 1953 Montreal Béliveauovi nabídl pětiletou smlouvu na 105 000 dolarů, kterou generální manažer Selke popsal jako zdaleka nejvyšší kontrakt, jaký kdy hráč dostal. Canadiens tedy nebyli pouze organizací schopnou objevit talent. Uměli si největší talent také pojistit. A potom ho nechali růst uvnitř stabilního týmu.
Moderní fanoušek snadno přehlédne ještě jednu výhodu: bylo jen šest klubů
Od roku 1942 do expanze v roce 1967 tvořilo NHL pouze šest mužstev. To má dva protichůdné důsledky. Na jednu stranu byla koncentrace talentu obrovská. Hrát NHL znamenalo skutečně patřit mezi několik stovek nejlepších hokejistů kontinentu. Na druhou stranu měl dominantní klub pouhých pět soupeřů.
V play-off navíc nebylo potřeba přežít čtyři série jako dnes. Canadiens z roku 1960 získali Stanley Cup po osmi vítězstvích: v semifinále a ve finále soupeře smetli 4:0. Celé play-off dokončili bez jediné porážky.
Dnešní šampion musí vyhrát šestnáct zápasů vyřazovací části proti čtyřem různým soupeřům. A už jen počet klubů vytváří úplně jinou pravděpodobnost. Dnešní NHL má 32 týmů. Každý rok tedy začíná s několikanásobně širší konkurencí než Montreal v éře Original Six. To samo o sobě dynastii nezakazuje. Dělá ji ale mnohem méně pravděpodobnou.
Montreal přitom nezůstal uvězněný v jedné generaci
Kdyby Canadiens skončili po pěti titulech roku 1960, mohli bychom jejich dominanci vysvětlit jedním mimořádným mužstvem. Jenže oni se vrátili. Toronto vyhrálo Stanley Cup v letech 1962, 1963 a 1964. Montreal odpověděl tituly v letech 1965 a 1966, po torontském triumfu roku 1967 pak vyhrál znovu v letech 1968 a 1969.
Soupiska už přitom nebyla totožná s dynastií z konce padesátých let. Maurice Richard byl pryč. Přišli další hráči a změnila se hierarchie. Jean Béliveau se stal kapitánem a Canadiens dál vítězili.
Pak následovala další generační výměna. V roce 1971 už měl hlavní roli v brance mladý Ken Dryden. Montreal získal titul. V roce 1973 další. A od roku 1976 začala třetí velká dynastie.
Lafleur, Dryden, Robinson. A zase čtyři roky bez jiného vítěze
Canadiens druhé poloviny sedmdesátých let už hráli v rozšířené NHL a nemohli těžit z prostředí šestičlenné ligy. Přesto jejich dominance znovu působila groteskně.
Guy Lafleur patřil mezi nejnebezpečnější útočníky světa, Ken Dryden dominoval v brance, Larry Robinson, Serge Savard a Guy Lapointe vytvořili fenomenální obranu a tým vedl Scotty Bowman. V sezoně 1976/77 Montreal dosáhl bilance 60 výher, osm porážek a dvanáct remíz. V play-off měl bilanci 12:2 a získal druhý ze čtyř Stanley Cupů v řadě. Následovaly tituly 1978 a 1979.
Canadiens tak drží první i druhé místo v historické tabulce nejdelších sérií Stanley Cupů: pět v řadě z let 1956–60 a čtyři v řadě z let 1976–79. Teprve vedle druhé série stojí New York Islanders se čtyřmi tituly v letech 1980–83. Od Islanders už žádný klub nezískal více než dva Stanley Cupy za sebou. A to není náhoda.
Moderní NHL je postavená tak, aby Montreal padesátých let nevznikl
Současný sport jde téměř opačným směrem. Platový strop omezuje, kolik elitních hráčů může klub dlouhodobě zaplatit. Volné agentury umožňují hvězdám odejít. Draft dává nejlepší výběry nejslabším klubům. Mladí hráči nejsou od puberty součástí farmářského impéria jednoho týmu. A při 32 organizacích je talent rozprostřený po celé lize.
Samotná NHL při hodnocení rekordních pěti titulů Canadiens připomíná, že při dnešní větší paritě, pohybu hráčů a platovém stropu je sestavení podobné dynastie mimořádně nepravděpodobné.
Stačí se podívat na moderní šampiony. Chicago vyhrálo Stanley Cup v letech 2010, 2013 a 2015, ale nedokázalo ani jednou titul obhájit. Pittsburgh uspěl v letech 2016 a 2017. Tampa Bay v letech 2020 a 2021. Florida v letech 2024 a 2025. Třetí titul za sebou ale pokaždé zůstal mimo dosah. Dynastie tedy nezmizely úplně. Jen se zmenšily.
Největší výkon Canadiens možná není pět pohárů. Je to schopnost vytvořit tři různé dynastie
Historie Montrealu bývá shrnuta jednoduchým číslem: 24 Stanley Cupů. Ještě zajímavější je způsob, jakým vznikly. Canadiens nebyli jedním fenomenálním týmem, který měl několik dokonalých let. Dokázali přecházet od Maurice Richarda k Béliveauovi, od Béliveaua k Drydenovi a následně k Lafleurovi, Robinsonovi a další generaci.
Měnili trenéry, manažery i hvězdy. Neměnila se představa, že sezonu lze považovat za úspěšnou teprve tehdy, když na jejím konci drží Montreal Stanley Cup. Právě proto jejich historická dominance dnes působí skoro cize. Nejen proto, že současná NHL je větší a vyrovnanější.
Ale proto, že moderní liga byla během desítek let postupně nastavena tak, aby nikdo nemohl vlastnit nejlepší hráče, nejlepší systém a Stanley Cup tak dlouho jako kdysi Montreal Canadiens.
NOVINKY Z NHL
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: NHL.com – Canadiens dynasty made history with fifth straight Stanley Cup [1], NHL Records – 1959–60 Stanley Cup Winner [2], NHL.com – Stanley Cup Champions 1950–1959 [3], NHL.com – Stanley Cup Champions 1960–1969 [4], NHL.com – Stanley Cup Champions 1970–1979 [5], Canadiens – Réjean Houle looks back on his Draft year [6], NHL.com – Smythe-Selke feud led to historic dynasties [7], NHL Records – Most Consecutive Stanley Cups [8]. foto wikimedia commons CC BY SA 2.0 [9]
