Z improvizované finanční záchrany kroketového areálu však vyrostl nejstarší tenisový turnaj světa. Jeho velikost dnes nestojí jen na kvalitě hráčů. Wimbledon dokázal něco mnohem obtížnějšího: přesvědčil celý sport, že jeho pravidla, zvláštnosti a obřady nejsou přežitkem, ale součástí výjimečnosti.
Kdyby v roce 1877 někdo členům All England Croquet and Lawn Tennis Clubu řekl, že právě zakládají jednu z nejprestižnějších sportovních událostí planety, zřejmě by mu příliš nevěřili. Klub tehdy neřešil globální televizní práva ani to, jak přilákat nejlepší hráče světa. Potřeboval získat peníze na opravu pony válce používaného při údržbě trávníků.
Lawn tennis byl navíc stále mladou hrou, která se teprve snažila usadit vedle zavedeného kroketu. Klub jej začal na svých pozemcích provozovat v roce 1875 a zájem byl tak rychlý, že o dva roky později přidal tenis přímo do svého názvu. Turnaj měl ukázat, zda lze kolem nové hry vytvořit soutěž, přivést diváky a současně něco vydělat.
Na první ročník se přihlásilo dvaadvacet mužů. Každý zaplatil vstupní poplatek jednu guineu, přinesl si vlastní raketu a nastoupil v obuvi bez podpatků, aby nepoškozoval trávník. Finále se kvůli dešti o několik dní posunulo a Spencer Gore v něm porazil Williama Marshalla za necelou hodinu. Přihlíželo přibližně dvě stě lidí a turnaj skončil ziskem kolem deseti liber. Válec se podařilo zachránit a klub zároveň objevil něco mnohem cennějšího: sport, který byl pro publikum přitažlivější než kroket.
Wimbledon tedy nevznikl jako velkolepý projekt určený k ovládnutí světového sportu. Vyrostl z praktického problému a ze schopnosti několika lidí včas rozpoznat, že tenis má před sebou větší budoucnost, než tehdy kdokoli tušil.
První turnaj byl zároveň laboratoří nového sportu
V roce 1877 ještě neexistoval jednotný tenisový svět, který by se shodoval na každém detailu hry. Pravidla se v různých klubech lišila, podoba kurtu nebyla definitivně ustálená a samotný turnaj pomáhal rozhodnout, jak bude moderní tenis vypadat.
Organizátoři po skončení prvního ročníku analyzovali stovky odehraných gamů a sledovali například to, jak výraznou výhodu má podávající hráč. Zkušenosti z Wimbledonu se následně promítly do úprav pravidel a rozměrů kurtu. Turnaj tak nebyl pouze první velkou soutěží v novém sportu. Stal se také místem, kde se tento sport učil sám sobě rozumět.
Z dnešního pohledu je pozoruhodné, jak rychle tenis převzal v klubu hlavní roli. Ještě při založení v roce 1868 šlo o All England Croquet Club. Kroket byl společensky uznávanou zábavou vyšších vrstev a tenis působil jako novinka, která si musela vybojovat místo na jeho trávnících. Během několika let se však poměr obrátil. Kroket z názvu klubu nezmizel, ale přestal být tím, co celý svět s Wimbledonem spojuje.
Právě tato schopnost absorbovat novou hru a následně ji proměnit ve vlastní tradici se později stala jednou z největších sil turnaje. Wimbledon často působí jako místo, které odmítá změnu. Ve skutečnosti přežil právě proto, že se měnil opatrněji než ostatní a každou inovaci dokázal časem vydávat za přirozenou součást vlastního příběhu.
Ženy musely čekat sedm let
První Wimbledon byl soutěží pouze pro muže a jeho společenské prostředí odpovídalo viktoriánské Británii. Účast byla vyhrazena amatérům, což tehdy neznamenalo jen lidi, kteří sportem nevydělávali. Amatérský status fungoval také jako třídní filtr a zvýhodňoval muže z vyšších a středních vrstev, kteří si mohli dovolit sportovat bez finanční odměny.
Ženská dvouhra a mužská čtyřhra se do programu dostaly až v roce 1884. První vítězkou se stala Maud Watsonová, která ve finále porazila svou sestru Lilian. Ženská čtyřhra a smíšená čtyřhra přibyly až roku 1913.
Wimbledon tedy nevznikl jako moderní a otevřená instituce. Podobně jako celý tenis si musel projít dlouhou cestou od společenské zábavy privilegované vrstvy k mezinárodnímu profesionálnímu sportu. Právě proto je dobré jeho tradice nevnímat jen romanticky. Některé představují fascinující kontinuitu, jiné připomínají dobu, v níž byl přístup k velkému sportu mnohem užší než dnes.
Přesto turnaj rostl. Už v osmdesátých letech 19. století přicházely tisíce diváků a jména vítězů získávala význam, který přesahoval londýnské klubové prostředí. Wimbledon měl jednu zásadní výhodu: byl první. Každý další velký turnaj už vstupoval do sportu, v němž existoval původní vzor.
Z předměstského klubu se stala světová scéna
Původní areál na Worple Road postupně přestal rostoucímu zájmu stačit. V roce 1922 se turnaj přestěhoval na dnešní místo v Church Road, kde vznikl nový Centre Court. Právě tento přesun výrazně pomohl vytvořit Wimbledon, jak jej známe dnes.
Název Centre Court původně nebyl marketingovým gestem. Kurt skutečně ležel uprostřed klubového areálu, obklopený ostatními dvorci. Pozdější rozšiřování celého komplexu jeho geografickou centrálnost narušilo, jméno však zůstalo. I to je pro Wimbledon typické: praktická věc se časem promění v posvátný symbol.
Nový stadion přišel ve chvíli, kdy se tenis stával mezinárodním fenoménem. Přibývali zahraniční šampioni, publikum rostlo a samotné vítězství ve Wimbledonu začalo být chápáno jako nejvyšší potvrzení hráčovy velikosti. Pozdější grandslamové uspořádání spojilo Wimbledon s Australian Open, Roland Garros a US Open do čtveřice nejvýznamnějších turnajů. Wimbledon však už měl náskok, který nebylo možné koupit ani rychle vybudovat.
Byl nejstarší. Měl seznam vítězů sahající do viktoriánské doby. A jeho hlavní kurt působil jako místo, kde se historie neuchovává v muzeu, ale každý rok znovu vstupuje do současnosti.
Tráva mu zůstala, zatímco ostatní odešli
Wimbledon je dnes jediným grandslamem hraným na trávě, tedy na původním povrchu moderního tenisu. Australian Open i US Open na trávě začínaly, postupně však přešly na tvrdý povrch. Londýnský turnaj zůstal věrný povrchu, který je krásný, drahý, citlivý na počasí a mimořádně náročný na údržbu.
Právě nepraktičnost trávy je součástí jejího kouzla.
Na antuce lze poškozené místo upravit, tvrdý kurt snese téměř nepřetržitý provoz. Tráva se během dvou týdnů viditelně mění. U základních čar mizí, povrch tvrdne a odskok není na konci turnaje stejný jako na jeho začátku. Hráči se proto nepřizpůsobují pouze soupeři. Přizpůsobují se živému povrchu, který se pod jejich nohama každý den proměňuje.
Od roku 2000 se používá stoprocentní jílek vytrvalý a trávník se seče na výšku osm milimetrů. Za tak prostým číslem se skrývá celoroční práce, výzkum odolnosti a neustálá snaha udržet rovnováhu mezi tradicí a požadavky moderního tenisu.
Wimbledon tedy neudržel trávu proto, že by odmítal technický vývoj. Udržel ji díky tomu, že do tradičního povrchu vložil moderní vědu. Výsledkem je něco, co žádný další grandslam nenabízí: krátké období sezony, v němž musí i nejlepší hráči světa částečně změnit pohyb, načasování a způsob stavby výměn.
Bílá není jen barva. Je to způsob, jak ovládat obraz
Povinné bílé oblečení patří k nejviditelnějším wimbledonským pravidlům. Jeho původ souvisí s viktoriánskou představou slušnosti. Na barevném oblečení byly během hry viditelnější stopy potu, zatímco bílá měla působit čistěji a společensky přijatelněji.
Dnes už tento důvod zní archaicky. Wimbledon však pravidlo nejen zachoval, ale postupně je zpřesnil natolik, že řeší i barevné pruhy, spodní vrstvy a detaily, které by na jiných turnajích nikoho nezajímaly.
Hráči se někdy bouří a módní značky musejí pracovat uvnitř neobvykle úzkého prostoru. Právě omezení však vytváří obrazovou jednotu, kterou Wimbledon dokonale využívá. Zelené kurty, bílé oblečení, fialové květiny a tmavé tribuny dohromady tvoří scénu, kterou divák pozná během jediné sekundy.
Turnaj díky tomu nemusí na každém záběru ukazovat logo. Jeho prostředí funguje jako logo samo o sobě.
To je jeden z důvodů, proč se Wimbledon stal silnější značkou než mnoho modernějších sportovních akcí. Jeho vizuální identita nevznikla v reklamní agentuře během posledních dvaceti let. Vytvářela se po generace a každé pravidlo, které může hráčům připadat otravné, současně upevňuje její rozpoznatelnost.
Jahody se smetanou jsou stejně důležité jako tenis
Některé wimbledonské tradice mají přímou souvislost se sportem. Jiné by mohly působit jako turistický folklor. Jahody se smetanou však ukazují, jak Wimbledon dokázal proměnit obyčejný pokrm v součást celého rituálu.
Jahody se v Británii tradičně pojí s počátkem léta a k turnaji patří už od jeho prvních ročníků. Nejde o gastronomický zázrak. Jejich význam spočívá v opakování. Diváci vědí, co mají při návštěvě ochutnat, podobně jako vědí, kde se fotografovat a jakou frontu vystát.
Právě podobné drobnosti mění sportovní událost v kulturní zážitek. Wimbledon nenabízí jen zápasy. Nabízí představu anglického léta, i když ve skutečnosti často prší, fouká a diváci sedí pod dekami. Fronta na vstupenky, piknik na kopci, jahody, pečlivě upravené květiny a tlumená etiketa tribun vytvářejí pocit účasti na něčem, co má vlastní řád.
Moderní sportovní marketing se často snaží vybudovat tradici uměle. Wimbledon ji nemusí vymýšlet. Stačí mu každý rok připomenout, že tady byla už před návštěvníkem a pravděpodobně zůstane i po něm.
Královská blízkost pomohla, ale sama by nestačila
Wimbledon je často spojován s britskou monarchií a přítomnost členů královské rodiny dodává finálovým dnům obřadnost, kterou jiné turnaje nemají. Královská lóže však není hlavním důvodem jeho významu. Spíš zesiluje dojem, který turnaj dlouhodobě vytváří: že vítězství na Centre Courtu má společenskou a historickou váhu přesahující běžnou sportovní trofej.
Prestiž ale nevznikne jen tím, že do hlediště posadíte významné hosty. Musí ji potvrdit hráči.
Rod Laver, Björn Borg, Martina Navrátilová, Steffi Grafová, Pete Sampras, Serena Williamsová, Roger Federer, Rafael Nadal a Novak Djoković vytvořili zápasy, které udržely Wimbledon v centru tenisové historie. Tradice může přitáhnout pozornost, ale bez velkých výkonů by se změnila v prázdnou kulisu.
Turnaj měl v tomto směru štěstí i schopnost. Jeho největší šampioni na trávě často vytvořili vlastní dynastie. Federer získal rekordních osm mužských titulů, Martina Navrátilová devět ženských a jejich dlouhá vláda upevnila představu, že Wimbledon není turnaj, který člověk jen jednou vyhraje. Je místem, kde se největší hráči pokoušejí založit vlastní panství.
Tradice přežila, protože se uměla podvolit modernitě
Wimbledon rád vystupuje jako strážce starého pořádku, ale jeho historie je plná změn, které byly ve své době zásadní.
V roce 1968 vstoupil do otevřené éry a umožnil účast profesionálům. Postupně přijal barevnou televizi, elektronickou kontrolu dopadů míče, tie-breaky i rozsáhlou digitalizaci turnaje. V roce 2009 se nad Centre Courtem poprvé uzavřela zatahovací střecha, která odstranila část tradiční závislosti na londýnském počasí. Později ji dostal také kurt číslo jedna.
Každý podobný krok narušil kus starého Wimbledonu. Zároveň však turnaj zachránil před tím, aby se stal muzeem, které se jednou za rok pokouší pořádat profesionální sport.
Právě zatahovací střecha je dokonalým příkladem. Déšť patřil k wimbledonskému folkloru stejně jako jahody, ale televizní vysílání a moderní harmonogram už nemohly přijmout nekonečné čekání. Turnaj proto změnil samotnou podobu Centre Courtu, aniž by přišel o jeho atmosféru. Technologie se schovala do architektury a po několika letech začala působit jako něco, co tam bylo odjakživa.
Wimbledon tedy není silný proto, že se nikdy nemění. Je silný proto, že si vybírá, které změny přijme, a následně je zabuduje do vlastního vyprávění.
Proč má právě Wimbledon takový věhlas
Australian Open působí otevřeněji a moderněji. Roland Garros má jedinečnou antukovou identitu. US Open nabízí energii New Yorku, noční zápasy a největší stadion. Každý grandslam má vlastní charakter.
Wimbledon však jako jediný dokáže spojit tři druhy významu současně.
Je nejstarší, takže vlastní nejdelší paměť. Hraje se na povrchu, který nikdo z jeho grandslamových konkurentů nepoužívá. A jeho tradice jsou natolik viditelné, že turnaj působí jako oddělený svět s vlastními pravidly.
Především ale přesvědčil samotné hráče, že vítězství zde znamená něco zvláštního. Tenista může nahlas tvrdit, že všechny grandslamy mají stejnou hodnotu, ale dětské sny bývají méně diplomatické. Centre Court, bílý dres a trofej z rukou člena královské rodiny stále představují obraz, který se v tenisové kultuře dědí z generace na generaci.
Prestiž nelze nařídit. Vzniká opakováním. Každý šampion přidá své jméno k předchozím a každý nový hráč nastupuje s vědomím, že nevstupuje jen do dalšího zápasu. Vstupuje do prostoru, kde už hráli lidé, podle nichž se měří dějiny jeho sportu.
Rozbitý válec, který pomohl vytvořit nesmrtelnost
Na počátku nebyla velká strategie. Byl tu klub, jehož členové hledali peníze na údržbu trávníku. Uspořádali soutěž v nové hře, přišlo několik desítek účastníků a výnos stačil na vyřešení praktického problému.
Téměř všechno, co dnes považujeme za neoddělitelnou součást Wimbledonu, přišlo později. Ženský turnaj, Centre Court, světové hvězdy, královská lóže, profesionální tenis, milionové odměny, elektronika i střecha.
Přesto mezi prvním ročníkem a dneškem existuje přímá spojnice. Pořád se hraje na trávě. Pořád ve stejné londýnské čtvrti. Pořád pod jménem klubu, který nezapomněl na svůj kroketový původ. A pořád s přesvědčením, že sportovní událost může mít vlastní pravidla, aniž by se za ně omlouvala.
Wimbledon se nestal nejslavnějším tenisovým turnajem jen proto, že byl první. Prvenství mu dalo náskok, ale samotné stáří prestiž nezaručuje. Jeho skutečným mistrovstvím bylo něco jiného: dokázal uchovat minulost tak, aby nepůsobila mrtvě, a přijímat budoucnost tak, aby nenarušila jeho tvář.
Proto se na Centre Courtu nehraje jen o grandslamový titul. Hraje se o místo v příběhu, který začal rozbitým válcem a po téměř půldruhém století stále přesvědčuje nejlepší tenisty světa, že právě tady může jejich vítězství znamenat nejvíc.
NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY Z WIMBLEDONU
Zdroje: Wimbledon [1], Wimbledon – All England Lawn Tennis Club [2], International Tennis Federation [3], Wimbledon – Trophies [4], Historic UK [5], Encyclopaedia Britannica [6], PICRYL [foto]
