Přesně, tvrdě, někdy skoro chladně. A pak si člověk po několika kolech uvědomí, že už nejsou hezkou českou poznámkou pod čarou, ale problémem, který musí řešit celý pavouk.
Linda Nosková se ve Wimbledonu dostala právě do téhle fáze. Výhra nad Madison Keys 6:4, 7:6 není jen další český postup. Je to zápas, který mění tón debaty o tom, co z Noskové roste. Keys není jméno, které by se dalo odbýt jako soupeřka z dobrého losu. Je to grandslamová šampionka, hráčka s obrovskou silou, zkušeností a údery, které na trávě umí udělat z výměny velmi krátkou záležitost. Přesto ji Nosková nepřehrála náhodou. Přehrála ji způsobem, který říká víc než samotné skóre.
Nehrála jako mladá hráčka, která má zkusit, jestli favoritku rozhodí. Hrála jako někdo, kdo už začíná věřit, že proti takovým soupeřkám nemusí prosit o šanci. Může si ji vzít.
Na trávě nestačí být talent. Musíte umět rozhodovat rychle
O Noskové se dlouho mluví jako o velkém českém talentu. To je hezké slovo, ale zároveň trochu nebezpečné. Talent často zní jako slib do budoucna, jako něco, co ještě nemusí nést odpovědnost za přítomnost. Jenže ve druhém týdnu Wimbledonu už se na sliby moc nehraje. Tam se ukáže, kdo umí v pravý okamžik trefit první servis, ustát return, neustoupit v dlouhé výměně a nepanikařit ve chvíli, kdy se soupeřka opře do míče s vědomím, že přesně takhle vyhrála velké zápasy.
Nosková proti Keys ukázala hlavně jednu věc: na trávě začíná být rychlá nejen rukou, ale i hlavou. To je rozdíl mezi hráčkou, která má dobré údery, a hráčkou, která umí trávu číst. Keys se snažila opírat o sílu, jenže Nosková jí nedávala tolik čistého prostoru, kolik by Američanka potřebovala. Dokázala podržet servis, využila klíčovou šanci v prvním setu a ve druhém setu zvládla tiebreak tak, jak se tiebreak ve Wimbledonu zvládnout musí: bez omlouvání, bez čekání, bez měkkosti.
Právě tiebreak byl důležitý. Takové momenty často rozhodují, jestli hráčka zůstane v kategorii „má potenciál“, nebo se posune do kategorie „pozor, tahle už umí zavírat velké zápasy“. Nosková ho neukradla. Ona ho odehrála jako hráčka, která ví, proč je tam.
Česká škola bez nostalgie
U Noskové se nabízí snadné spojení s českou wimbledonskou historií. Petra Kvitová, Markéta Vondroušová, Barbora Krejčíková, před nimi Jana Novotná, Martina Navrátilová jako obrovský historický stín. Jenže byla by chyba psát Noskovou jen jako další díl dlouhé české tradice. To by z ní dělalo pokračování něčeho starého, zatímco ona začíná být zajímavá hlavně tím, že si buduje vlastní verzi.
Ano, český ženský tenis má na trávě výjimečný cit. Má dlouhodobě hráčky, které umí měnit rytmus, pracovat s nízkým odskokem, zrychlit výměnu a nepůsobit na kurtu zbytečně rozklepaně. Nosková do toho zapadá, ale není to jen technická šikovnost. V jejím případě je důležitá tvrdost. Ne teatrální, ne hlučná. Spíš taková ta tvrdost, která se pozná až ve chvíli, kdy soupeřka čeká, že mladší hráčka konečně povolí, a ona nepovolí.
Zajímavý je i detail jejího tenisového vývoje. Reuters připomíná, že Nosková vyrůstala pod dohledem Melanie Molitor, matky Martiny Hingis, od tří do devatenácti let. To není jen hezká životopisná poznámka. V jejím tenise je vidět, že nejde pouze o sílu. Má v sobě disciplínu, strukturu a schopnost řešit body jinak než jen „trefím to tvrději“.
Pro velké hráčky je nebezpečná tím, že už nevypadá překvapeně
Největší změna u Noskové není v tom, že se dostala do čtvrtfinále. Je v tom, že se na takové místo začíná tvářit přirozeně. To je pro soupeřky nepříjemné. Talent, který si ještě není jistý, můžete zastrašit tempem, jménem, minulostí, publikem nebo jedním rychlým brejkem. Hráčku, která už si začíná zvykat na velké kurty, je mnohem těžší přimět, aby hrála menší tenis, než umí.
Wimbledon letos navíc otevřel ženský pavouk způsobem, který podobným hráčkám nahrává. Vypadly velké favoritky, autorita žebříčku se rozkolísala a najednou se nehraje jen o postup, ale o odvahu přijmout prostor, který se objevil. Nosková není outsiderka, která by se na turnaji zjevila z ničeho. Je nasazená, má výsledky, má zbraně. Jenže čtvrtfinále grandslamu je pořád jiná místnost. Tam už se neptá, jestli jste dobrá hráčka. Tam se ptá, jestli dokážete unést, že dobrá hráčka být nestačí.
A právě proto je další zápas tak zajímavý. Nosková už nebude jen česká naděje, která může překvapit. Bude hráčka, od které se začne čekat výkon. To je úplně jiný tlak. Na trávě, kde se nervozita může projevit jedním horším servisem nebo pozdním krokem k míči, je rozdíl mezi volností a očekáváním obrovský.
Co bude dál: méně romantiky, víc respektu
Nosková si ve Wimbledonu neřekla o pohádku. Řekla si o respekt. A to je možná důležitější. Pohádka svádí k tomu, že se hráčka vykreslí jako milé překvapení, které jede na vlně, dokud to jde. Respekt znamená něco tvrdšího: soupeřky se na ni musí připravit jako na reálnou hrozbu.
Pro český tenis je to krásná zpráva, ale neměla by se přibarvovat do vlastenecké limonády. Nosková není zajímavá proto, že má u jména českou vlajku. Je zajímavá proto, že její tenis na trávě začíná dávat smysl ve velkých zápasech. Má servis, má tlak z úderů, má dost odvahy zkracovat soupeřkám čas a hlavně začíná mít schopnost zůstat uvnitř zápasu i tehdy, když proti ní stojí zkušenější a slavnější jméno.
To je přesně bod, kdy se z příslibu stává problém.
A ve Wimbledonu se takové problémy šíří rychle. Jedna hráčka porazí velké jméno, druhá ucítí otevřený pavouk, třetí si uvědomí, že turnaj nemá nedotknutelnou vládkyni. Linda Nosková do téhle atmosféry zapadla dokonale. Ne jako zázrak. Spíš jako hráčka, která už dost dlouho klepala na dveře a teď je přestala prosit, aby se otevřely samy.
DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI Z TENISU
Zdroje: Reuters [1], The Guardian [2], WTA Tennis [3], Wimbledon [4], IMAGO [5]
