Tatiana Prozorova měla v Singapuru nejlepší turnaj své dosavadní kariéry a došla až do semifinále. Do něj už ale nastoupit nesměla. Během čtvrtfinále čtyřhry ji míček zasáhl do obličeje, následovalo vyšetření zdravotním týmem a turnajovým lékařem a výsledkem byla diagnóza otřesu mozku. WTA ji poté označila za zdravotně nezpůsobilou k pokračování v soutěži.
Prozorova s rozhodnutím nesouhlasí. Ve veřejném vyjádření popsala, že fyzioterapeut trval na specifickém testu mimo kurt a že některé jeho části podle ní ovlivnila únava, protože v předchozích třech dnech hrála každý den více než tři hodiny. Jako příklad uvedla problémy s úkolem stát na jedné noze se zavřenýma očima. Tvrdila také, že ona i její tým chtěli pokračovat a že konečné rozhodnutí bylo proti jejich vůli.
Právě tady je smysl pravidla, které sportovec může nenávidět
Na první pohled je velmi intuitivní říct, že profesionální hráčka zná vlastní tělo nejlépe. Prozorova je dospělá, celý život sportuje na vysoké úrovni a měla velmi konkrétní motivaci nastoupit do největšího semifinále své kariéry. Pokud tvrdí, že se cítila schopná hrát, je pochopitelné, že zákaz vnímala jako zásah do vlastního rozhodování.
Otřes mozku je ale přesně typ zranění, u kterého sportovní medicína nechce stavět poslední rozhodnutí na subjektivním pocitu hráče. Člověk může být motivovaný pokračovat, může minimalizovat příznaky nebo jejich význam nemusí správně vyhodnotit. Právě proto WTA uvedla, že po diagnóze otřesu mozku její pravidla hráčce pokračování neumožňují.
Podle organizace je návrat možný až po dokončení postupného return-to-play protokolu a získání zdravotního souhlasu. Nejde tedy o rozhodnutí konkrétního fyzioterapeuta, který si může podle nálady zvolit, zda hráčku pustí na kurt. Jakmile je diagnóza stanovena, následuje protokol.
Spor proto není jen o tom, kdo měl pravdu při jednom testu
Nemáme podklady pro závěr, že diagnóza byla chybná, stejně jako nemáme důvod zpochybňovat, že Prozorova subjektivně cítila schopnost pokračovat. Obě věci mohou být pravdivé současně. Sportovkyně se může cítit relativně dobře a přesto splňovat zdravotní kritéria, podle nichž pokračovat nemá.
To vytváří mnohem zajímavější otázku než běžný konflikt hráče a organizátora. Kolik autonomie má profesionální sportovec ve chvíli, kdy jeho rozhodnutí může zvýšit riziko dalšího poškození zdraví? A kdo ponese odpovědnost, pokud organizace hráči dovolí nastoupit, protože si to přeje, a stav se následně zhorší?
Ve většině sportovních situací má atlet právo riskovat. Může nastoupit s bolestí, rozhodnout se odehrát zápas s drobným svalovým problémem nebo závodit unavený. U podezření na poranění mozku však sport stále častěji vytváří výjimku právě proto, že následky druhého zásahu mohou být nepoměrně vážnější.
Největší síla podobného protokolu je zároveň jeho největší slabinou
Pevné pravidlo chrání hráče i ve chvíli, kdy s ochranou nesouhlasí. Současně ale může vytvořit situaci, kdy sportovec získá pocit, že mu někdo odebral kontrolu nad vlastní kariérou na základě testu, jehož výsledek zpochybňuje.
Prozorova proto nemusí být příkladem toho, že WTA postupovala špatně. Je příkladem ceny, kterou preventivní systém někdy má. Pokud má pravidlo skutečně chránit zdraví, musí být připravené říct „ne“ právě ve chvíli, kdy sportovec velmi silně chce slyšet „ano“.
NOVINKY Z TENISU
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Reuters – Prozorova says physio pressure led to withdrawal from Singapore Open semi-final [1], Free Malaysia Today / Reuters – Prozorova diagnosed with concussion after ball strike [2].
