Vítěz žlutého dresu přijímal gratulace, jeho tým otevíral šampaňské a sprinteři čekali na poslední velkou odměnu za tři týdny bolesti. Tentokrát se místo průvodu závodilo.
Etapa zkrácená kvůli požárům a přesunu bezpečnostních složek měřila pouze 88,7 kilometru, třikrát vedla přes Montmartre a otevřela prostor jezdcům, kteří by na tradičním okruhu po Champs-Élysées čekali pouze na závěrečný sprint. Útočili Tadej Pogačar, Remco Evenepoel, Mads Pedersen i Van der Poel. Nizozemec se při posledním přejezdu přes Montmartre vydal dopředu s Pogačarem a v závěru uhájil těsný náskok před Jasperem Philipsenem a Pedersenem.
Bylo to dramatické, rychlé a přesně tak atraktivní, jak si televizní divák od poslední etapy může přát. Současně ale Tour definitivně vzala sprinterům závod, který po generace patřil především jim.
Paříž bývala odměnou za to, že sprinter přežil hory
Čistý sprinter má na Tour zvláštní postavení. V prvním týdnu může být jednou z hlavních hvězd závodu, vyhrávat etapy a bojovat o zelený dres. Jakmile však peloton dorazí do Pyrenejí nebo Alp, mění se jeho závod v každodenní boj s časovým limitem.
Zatímco Pogačar a další favorité bojují v horách o celkové pořadí, sprinteři často závodí pouze o právo pokračovat. Musí přežít dlouhá stoupání, zvládnout skupinu odpadlíků a doufat, že pořadatelé nenastaví limit tak přísně, aby jejich tři týdny skončily několik dnů před Paříží.
Champs-Élysées byly jejich odměnou. Posledním dnem, kdy se veškerá práce týmů soustředila na jediný hromadný dojezd, který měl vlastní prestiž téměř srovnatelnou s vítězstvím na klasice.
Vyhrát v Paříži neznamenalo získat pouze další etapu. Znamenalo přežít Tour a nakonec dostat závod přesně na profil, pro který byl daný jezdec stvořen.
Montmartre tuto jistotu odstranil.
Nový závěr je lepší podívaná. O tom téměř není spor
Tour se rozhodla, že poslední etapa už nemusí být několikahodinovým čekáním na posledních deset kilometrů. Závodníci dostali možnost útočit, favorité se nemuseli držet nepsané tradice a diváci sledovali souboj, jehož výsledek nebyl jasný ani při průjezdu pod červeným trojúhelníkem.
Van der Poel je pro takový závěr téměř ideálním jezdcem. Má dost síly na krátká stoupání, umí zaútočit v okamžiku, kdy ostatní váhají, a zároveň disponuje rychlostí, která mu dovoluje přežít návrat sprinterů.
Pogačar zase ukázal, že ani v poslední den po zisku žlutého dresu nemá potřebu pouze oslavovat. Dokáže závodit prakticky na každém profilu a přítomnost Montmartru mu nabídla další prostor ukázat univerzálnost.
Pro diváka je taková etapa bezpochyby atraktivnější než dlouhé záběry na fotografující se vítězný tým a několik neúspěšných úniků, které peloton bezpečně zlikviduje před Paříží.
Jenže televizní atraktivita není jediná hodnota, kterou Tour vytváří.
Univerzální jezdci dostávají stále více. Sprinterům ubývá prostor
Moderní cyklistika zvýhodňuje závodníky, kteří dokážou téměř všechno. Pogačar může vyhrát horskou etapu, časovku, klasikářský dojezd i sprint malé skupiny. Van der Poel může rozhodnout na kostkách, v krátkém stoupání i po agresivním útoku několik kilometrů před cílem.
Takoví jezdci jsou pro fanoušky mimořádně přitažliví, protože nejsou závislí na jediném scénáři. Mohou závod vytvořit sami.
Pro čisté sprintery to však znamená, že jejich přirozené prostředí postupně mizí. Dojezdy jsou technicky náročnější, etapy často obsahují kopce blízko cíle a týmy stále více sázejí na rychlé klasikáře, kteří sice nemají absolutně nejvyšší maximální rychlost, ale do závěru přijedou svěžejší.
Paříž byla posledním místem, kde mohl sprinter očekávat, že pořadatel vytvoří závod především pro něj. Montmartre tuto výsadu vzal a dal další příležitost jezdcům, kteří už mají celou sezonu plnou monumentů, klasik a členitých etap.
To neznamená, že nový závěr je nespravedlivý. Znamená to však, že Tour mění vlastní představu o tom, jakého cyklistu chce odměňovat.
Philipsenova porážka ukázala nový problém sprinterských týmů
Jasper Philipsen dojel druhý za vlastním týmovým kolegou. Pro Alpecin-Premier Tech to byl fantastický výsledek, který potvrdil, že tým dokáže poslední etapu rozehrát dvěma odlišnými způsoby.
Van der Poel mohl útočit na Montmartru, zatímco Philipsen čekal v pelotonu jako pojistka pro případ, že se závod znovu spojí. Taková taktika je téměř ideální, protože soupeři musejí reagovat na útok a současně nemohou spotřebovat všechny síly, pokud chtějí porazit jednoho z nejrychlejších mužů závodu ve sprintu.
Jenže většina sprinterů podobného pomocníka nemá. Jejich tým musí zvolit, zda bude kontrolovat únik, chránit rychlíka, nebo reagovat na útok Pogačara a Van der Poela. Na členitém závěru není možné dělat všechno současně.
Tour tím vytváří závod, v němž nestačí mít nejlepšího sprintera. Je potřeba mít také klasikáře schopného pokrýt útoky, silný tým do krátkých stoupání a dostatek jezdců pro kontrolu rovinatého závěru.
Čistá rychlost se stává pouze jednou součástí mnohem složitějšího úkolu.
Tradice sama o sobě není důvodem k nudě
Obhájci původního závěru mohou namítat, že Tour má své rituály a sprinterský finiš na Champs-Élysées mezi ně patřil. To je pravda, ale tradice nemůže být jediným argumentem pro udržování etapy, která se po většinu dne odehrává podle předem známého scénáře.
Pořadatelé správně pochopili, že poslední den nemusí být pouze ceremonií. Lidé chtějí vidět Pogačara útočit, Van der Poela riskovat a týmy řešit situace, které nemají dokonale spočítané.
Zároveň by však nebylo rozumné tvářit se, že tato změna nikoho nepoškozuje. Sprinteři přišli o symbolickou cenu, která dávala smysl jejich utrpení v horách. Montmartre zlepšil závod pro fanoušky a univerzální jezdce, ale zhoršil jej pro specialisty, jejichž možnosti jsou už tak omezenější než dříve.
Van der Poel možná ukázal budoucnost Tour
Závěrečná etapa už pravděpodobně nebude návratem k dlouhému pařížskému průvodu. Jakmile pořadatelé jednou viděli, co dokáže Montmartre vytvořit, jen těžko se dobrovolně vrátí k předvídatelnějšímu formátu.
Van der Poel proto nevyhrál pouze etapu. Potvrdil, že poslední den Tour může fungovat jako samostatný závod pro největší hvězdy, nikoliv jen jako povinná tečka za celkovým pořadím.
Diváci za to Tour právem poděkují. Dostali útoky, napětí a závěr, v němž se vedoucí jezdec díval přes rameno až do posledních stovek metrů.
Sprinteři však mají stejně dobrý důvod být rozzlobení. Přežili stejné hory jako dříve, ale odměna na konci už jim nepatří. Tour se rozhodla, že poslední den musí být atraktivnější. Cena za tuto atraktivitu je jasná: i nejlepší sprinter světa už v Paříži potřebuje umět mnohem víc než pouze sprintovat.
VÍCE NOVINEK Z CYKLISTIKY
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Tour de France – Van der Poel and Pogačar illuminate Paris [1], Tour de France – More than a parade [2], Tour de France – 21. etapa Thoiry–Paris Champs-Élysées [3], Reuters – Pogačar wins record-equalling fifth Tour title, Van der Poel takes final stage [4], foto IMAGO [5]
