Pořadatelé Vuelty před patnáctou etapou rozhodně nezůstali nečinní. Po konzultaci s týmy a jezdci aktivovali protokol pro extrémní počasí, z původních 189,7 kilometru odstranili téměř osmdesát, posunuli start a snažili se zkrátit dobu, kterou peloton stráví v největším vedru. Z hlediska organizace to byl konkrétní bezpečnostní zásah, ne gesto pro tiskovou zprávu.
Pak ale závod začal. Teplota při startu dosahovala přibližně 38 °C, během etapy se podle reportů pohybovala kolem 41 °C a některé teploměry na trase ukazovaly až 44 °C. Matthew Brennan se během závodu hlasitě ptal, proč se v takových podmínkách vůbec pokračuje. Další jezdci popisovali, že sportovní ředitelé jim dávali neobvyklé instrukce šetřit se a v pelotonu pokud možno „nedělat nic“, protože další intenzivní práce už nebyla rozumná.
Právě tady vzniká skutečně zajímavý problém. Ne zda měla Vuelta reagovat. Reagovala. Otázka zní, jestli existuje teplota, při které už samotné zkrácení závodu přestává být dostatečným řešením.
Méně kilometrů neznamená méně extrémní podmínky
Zkrácení etapy má velmi jasný efekt. Jezdec stráví v horku kratší dobu, ztratí méně tekutin, organismus je tepelnému stresu vystavený kratší dobu a odpadne část kilometrů, během nichž by musel současně závodit a chladit tělo.
Jenže 110 kilometrů při 44 °C pořád není běžný sportovní den.
Cyklista navíc nebojuje pouze s teplotou okolního vzduchu. Při vysokém výkonu sám produkuje obrovské množství metabolického tepla, kterého se tělo musí zbavovat. Za normálních podmínek pomáhá proudění vzduchu a především odpařování potu. Čím je ale okolní prostředí teplejší a vlhčí, tím obtížněji tento mechanismus funguje.
Kratší etapa proto snižuje celkovou dávku tepelného stresu, ale neodstraňuje jeho intenzitu v okamžiku, kdy jezdec jede naplno. Rozdíl mezi téměř pěti hodinami a třemi hodinami v extrémním prostředí je zásadní, jenže z kratší expozice ještě automaticky nevznikají bezpečné podmínky.
Vuelta tentokrát otevřela protokol na žádost jezdců
Důležitý je také způsob, jakým ke změně došlo. Ředitel závodu Javier Guillén uvedl, že podnět vzešel právě od jezdců. V sobotu proběhlo jednání, při kterém se probíraly různé možnosti, a výsledkem bylo odstranění 79 kilometrů z trasy.
Podle Cyclingnews šlo o první případ v moderní historii Vuelty, kdy byla etapa kvůli extrémnímu vedru zkrácena takovým způsobem.
To je podstatné, protože profesionální cyklistika dlouho pracovala s poněkud romantickou představou, že počasí je jednoduše součást závodu. Déšť, sníh, vítr nebo horko – podmínky jsou stejné pro všechny a vítězí ten, kdo je zvládne.
Jenže tahle logika má hranici. Stejné podmínky pro všechny nejsou automaticky bezpečné podmínky.
Moderní závody proto mají protokoly umožňující měnit trasu, posouvat start nebo etapu úplně zrušit. Vuelta tentokrát tento mechanismus použila, přesto výsledkem zůstala soutěž odehraná v teplotách, které se místy blížily 44 stupňům.
Některé týmy už nezačaly řešit výkon. Začaly řešit, jak přežít tři týdny
Výmluvná je zkušenost Tobiase Hallanda Johannessena. Popsal situaci, kterou během profesionální kariéry ještě nezažil: sportovní ředitel řekl jezdcům v autobuse, aby v závodě pokud možno vůbec neplýtvali energií a jen seděli v pelotonu, protože intenzivní výkon v takovém horku není dobrý pro jejich zdraví.
To je nezvyklý posun priorit. Úkolem sportovního ředitele je normálně hledat způsob, jak etapu vyhrát, dostat člověka do úniku nebo posunout lídra. Pokud instrukce před startem zní především „nedělejte nic navíc“, sportovní kalkulace se začíná měnit v řízení zdravotního rizika.
Samozřejmě ne všichni jezdci reagovali stejně. Bryan Coquard připomněl, že Vuelta v jižním Španělsku na začátku září byla horká vždy a podobné podmínky už zažil. Zkrácení etapy uvítal, ale závod nepovažoval za něco nepředstavitelného.
Právě rozdílné reakce ukazují, proč není jednoduché nakreslit jednu červenou čáru. Pro jednoho je 40 °C extrém, který ještě zvládne. Pro jiného jsou stejné podmínky na hraně. Rozhodnutí organizátora přitom musí chránit celý peloton, nikoli jen nejlépe adaptované jednotlivce.
Bezpečnostní protokol potřebuje odpovědět na otázku, kterou počet kilometrů neřeší
Vývoj počasí navíc profesionální cyklistice tenhle problém pravděpodobně vrátí znovu. Letošní sezona už přinesla další závody ovlivněné extrémním vedrem a organizátoři budou stále častěji řešit, zda posouvat časy startu, měnit trasy, zkracovat etapy nebo v krajním případě závod zastavit.
Není realistické očekávat, že cyklistika přestane závodit pokaždé, když teploměr ukáže třicítku. Zároveň ale nestačí mít protokol, který umožňuje pouze ubrat kilometry.
Potřebná je také odpověď na druhou otázku: co dělat ve chvíli, kdy zkrácená etapa zůstává fyziologicky extrémní?
Vuelta v neděli ukázala, že dvě zdánlivě protichůdné věci mohou být pravdivé současně. Organizátoři mohou udělat rozumný bezpečnostní krok a výsledné podmínky mohou pořád zůstat problematické.
Wout van Aert nakonec etapu vyhrál, pořadí v čele Vuelty se nezměnilo a závod sportovně proběhl. Samotné dokončení etapy ale nedokazuje, že podmínky byly přijatelné.
Jezdec může projet cílem a závod může mít vítěze, přesto zůstává legitimní otázka, zda se při teplotách kolem 44 °C mělo závodit právě tímto způsobem.
Pro profesionální cyklistiku bude odpověď na ni v příštích letech důležitější než výsledek jedné zkrácené etapy.
DALŠÍ NOVINKY Z CYKLISTIKY
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: The Guardian – What are we doing? Brennan's anger at racing in 44C heat as Van Aert wins shortened stage [1], Cyclingnews – How are riders and teams really surviving amid extreme heat at the Vuelta a España? [2].
