Diabetes nerozhodl wimbledonské finále a neměl by sloužit jako pohodlná omluva jeho porážky s Jannikem Sinnerem. Připomíná však, že někteří sportovci musejí vedle viditelného soupeře zvládat ještě jeden souboj, který nemá rozhodčího, přestávku ani spolehlivý scénář.
Jannik Sinner porazil Alexandra Zvereva ve finále Wimbledonu po více než tříhodinové bitvě 6:7, 7:6, 6:3 a 6:4. Němec získal první set, ve druhém se držel až do tie-breaku a teprve potom začal mít světový hráč číslo jedna jasněji navrch. Tenisové vysvětlení výsledku leží v Sinnerově přesnosti, stabilitě a schopnosti udržet tlak déle než jeho soupeř. Neexistuje důvod tvrdit, že Zverev prohrál kvůli diabetu.
Přesto je právě jeho případ příležitostí podívat se na vrcholový sport z méně viditelné strany. Divák sleduje servis, pohyb, skóre a únavu. Zverev musí současně sledovat také hodnotu glukózy, vývoj jejího trendu, množství inzulinu a signály, které mohou vypadat jako běžné vyčerpání, ale mohou znamenat začínající zdravotní problém.
Jeho druhý zápas totiž probíhá paralelně uvnitř vlastního těla.
Telefon na kurtu není rozptýlení, ale zdravotní přístroj
Zverev žije s diabetem 1. typu od čtyř let. Jeho tělo nevytváří dostatek vlastního inzulinu, a proto jej musí celoživotně doplňovat a průběžně hlídat hladinu glukózy. O diagnóze veřejně promluvil až v roce 2022, kdy také založil nadaci pomáhající dětem a mladým lidem s diabetem.
Během zápasů nosí senzor, který měří glukózu a odesílá údaje do telefonu. Přístroj smí kontrolovat i na grandslamech, přestože používání telefonů je na kurtu jinak zakázané. Podle aktuální hodnoty a jejího vývoje může přijmout sacharidy nebo si aplikovat inzulin. Nejde o jednorázovou přípravu před utkáním. Management pokračuje během celé hry.
Tenis je pro podobné plánování mimořádně nevděčný. Fotbalista ví, že základní část utkání potrvá přibližně devadesát minut. Běžec zná délku závodu na metr. Zverev může odejít z kurtu za hodinu a půl, ale také po pěti hodinách. Neví, kolik setů odehraje, jak dlouhé budou výměny ani kolikrát se zápas přehoupne mezi klidnější a extrémně intenzivní fází.
Tělo přitom nemusí na každý typ zátěže reagovat stejně. Delší aerobní výkon obvykle zvyšuje využívání glukózy a může její hladinu snižovat. Intenzivní úseky, soutěžní stres a vyplavení hormonů, jako je adrenalin, ji naopak mohou dočasně zvýšit. Výsledek závisí také na množství aktivního inzulinu, předchozím jídle, délce výkonu, hydrataci a individuální reakci konkrétního člověka.
Sportovec tak nepracuje s jednoduchým pravidlem, podle něhož pohyb automaticky znamená pokles cukru. Pracuje s živým systémem, který se může během jednoho utkání několikrát změnit.
V Halle selhal senzor. Zverev musel během zápasu přijmout 350 gramů cukru
Jak tenká může být hranice mezi kontrolovaným stavem a problémem, ukázal Zverev krátce před Wimbledonem na turnaji v Halle. Jeho senzor podle hráčova popisu ukazoval příliš vysokou hodnotu glukózy, ačkoli ve skutečnosti byla nízká. Zverev proto použil více inzulinu, než jeho tělo potřebovalo.
Následně musel během zápasu přijmout přibližně 350 gramů cukru, aby situaci vyrovnal. Popsal, že se cítil příšerně. Přesto první set semifinále s Taylorem Fritzem vyhrál a nakonec prohrál až po třech setech. Zverev zároveň zdůraznil, že senzory považuje za mimořádně důležitou technologii, která lidem s diabetem výrazně usnadnila život. Jeden chybný údaj však ukázal, jak velkou váhu může mít informace, podle níž se sportovec v reálném čase rozhoduje.
Taková epizoda se zvenčí snadno přeloží jako „hráči došla energie“. Jenže skutečnost je složitější. Únava může být důsledkem tříhodinového zápasu, horka, dehydratace, nízké hladiny glukózy, jejího prudkého výkyvu nebo kombinace několika faktorů. Sportovec musí dokázat signály rozlišit v situaci, kdy současně servíruje proti jednomu z nejlepších hráčů světa.
Chronické onemocnění proto nemusí výkon neustále a viditelně snižovat. Často spíš přidává další proměnné. Většinu dní mohou být dobře zvládnuté. Pak přijde jeden chybný údaj, infekce, změna režimu, mimořádné vedro nebo nezvykle dlouhý zápas a rovnováha se začne hledat znovu.
Největší zátěží nemusí být samotná nemoc, ale nepřetržité rozhodování
Vrcholový sport stojí na rutině. Jídlo má svůj čas, trénink přesnou intenzitu, regenerace jasný plán. Chronické onemocnění do této struktury přidává podmínku: plán platí pouze tehdy, pokud se tělo chová očekávaným způsobem.
Zverev nemůže jednoduše zkopírovat režim z předchozího zápasu. Tentokrát může být jiná teplota, délka rozehry, nervozita, čas začátku i předchozí regenerace. Turnaj navíc znamená cestování mezi časovými pásmy, nepravidelné začátky utkání a zápasy, které se kvůli dešti nebo předchozímu programu posouvají.
Vedle fyzické práce vzniká také práce mentální. Hráč musí hodnotit údaje a zároveň se jimi nenechat pohltit. Musí reagovat na varování, ale nemůže při každém horším pocitu zpanikařit. Potřebuje důvěřovat technologii, a přitom vědět, že ani senzor není neomylný.
Tohle není romantický příběh o „překonání nemoci“. Nemoc se jednou nepřekoná a nezmizí. Každý den se znovu řídí.
Venus Williamsová nevěděla, proč její tělo přestává poslouchat
Zverev alespoň svou diagnózu zná od dětství. Venus Williamsová dlouho nevěděla, proč se její výkonnost a schopnost regenerovat mění. Později jí byl diagnostikován Sjögrenův syndrom, autoimunitní onemocnění, které může vedle suchosti očí a úst způsobovat také výraznou únavu, bolesti a postižení dalších částí těla.
Sama popsala, že byla opakovaně nesprávně diagnostikována a její potíže se postupně zhoršovaly do stavu, kdy už nemohla hrát profesionální tenis. V roce 2011 se kvůli zdravotním problémům odhlásila z US Open. Po úpravě léčby, tréninku a každodenního režimu se však dokázala vrátit a znovu hrát na nejvyšší úrovni.
Její případ ukazuje jinou podobu neviditelného soupeře. U diabetu může být zásadní konkrétní hodnota a okamžitý zásah. U systémového autoimunitního onemocnění se výkon může ztrácet v dlouhodobé únavě, bolesti a pomalejší regeneraci.
Divák vidí hráčku, která se pohybuje o krok pomaleji. Nemusí však vědět, zda sleduje horší formu, následek náročného programu, nebo den, kdy tělo spotřebuje neobvykle mnoho energie už na své běžné fungování.
Katie Ledecky našla sport, který jejímu tělu může vyhovovat
Ani chronické onemocnění a pohyb nemusejí stát výhradně proti sobě. Plavkyně Katie Ledecky v roce 2024 zveřejnila, že má syndrom posturální ortostatické tachykardie, známý jako POTS. Jde o poruchu autonomního nervového systému, při níž může přechod do vzpřímené polohy vyvolat výrazné zvýšení tepové frekvence, závratě, slabost a vyčerpání.
Ledecky začala potíže pociťovat už kolem roku 2015. Střídaly se u ní dobré tréninkové dny s obdobími, kdy neměla energii a motala se jí hlava i při obyčejné chůzi. Po vyšetření dostala diagnózu a postupně si vytvořila režim založený mimo jiné na důsledné hydrataci, vyšším příjmu sodíku a pravidelném pohybu.
Plavání pro ni má jednu praktickou výhodu: probíhá ve vodorovné poloze a tlak vody pomáhá návratu krve směrem k srdci. Sport, který zvenčí vypadá jako extrémní zátěž, tak může být současně prostředím, v němž se některé její příznaky zvládají lépe než při dlouhém stání na suchu. To ovšem neznamená, že onemocnění mizí. Ledecky musí režim dodržovat i mimo bazén a věnovat pozornost hydrataci, regeneraci a signálům těla.
Její příběh připomíná, že otázka nestojí pouze tak, zda člověk může sportovat navzdory diagnóze. Důležité je také to, jaký sport, prostředí a způsob tréninku jeho tělu vyhovují.
Steve Redgrave nezvítězil tím, že by diabetes ignoroval
Britský veslař Steve Redgrave se o své cukrovce dozvěděl v roce 1997, tři roky před olympijskými hrami v Sydney. V té době už měl čtyři olympijská zlata a původně se obával, že diagnóza znamená konec kariéry.
S pomocí lékařů však upravil režim a v roce 2000 získal pátou zlatou medaili na pátých olympijských hrách v řadě. Sám později zdůrazňoval, že diabetes není přesná věda a nalezení funkční rutiny vyžaduje trpělivost. Jeho úspěch nestál na tom, že by nemoc přestal brát na vědomí. Stál naopak na tom, že jí věnoval dostatek pozornosti, aby mohl dál trénovat na nejvyšší úrovni.
Právě v tom bývá rozdíl mezi skutečným příběhem a jeho zjednodušenou sportovní verzí. Ve zkratce se řekne, že Redgrave nemoc překonal a vyhrál. Ve skutečnosti nic nepřekonal jednou provždy. Naučil se s nemocí pracovat každý den natolik přesně, aby mohl dostat své tělo do olympijské formy.
Chronické onemocnění není automatickou omluvou ani důkazem hrdinství
Bylo by chybou vysvětlovat každý horší Zverevův pohyb diabetem, každou únavu Venus Williamsové Sjögrenovým syndromem nebo každou slabší jízdu jiného sportovce jeho diagnózou. Chronické onemocnění člověka nedefinuje a samo o sobě neříká, jaký výkon právě podá.
Stejně zavádějící je opačný extrém: tvrdit, že když sportovec vyhrává, nemoc na něj vlastně nemá vliv.
Výsledek může být stejný jako u zdravého soupeře. Cesta k němu však vyžaduje více plánování, kontroly a rozhodování. Zdravotní stav může ovlivnit, jak sportovec rozloží energii, jak rychle regeneruje, jak zvládá horko, cestování nebo nepravidelné jídlo a jak reaguje na nezvykle dlouhou zátěž. U každé diagnózy a každého člověka přitom vypadá tento vztah jinak.
Zverev se nedostal do wimbledonského finále proto, že by sport přemohl jeho diabetes. Dostal se tam jako elitní tenista, který se současně naučil diabetes řídit na úrovni odpovídající profesionálnímu sportu.
Sinner byl ve finále lepší. To je sportovní výsledek, který není potřeba zdravotně přepisovat. Zverevův senzor, telefon a inzulin však ukazují část zápasu, jež se do statistik nevejde.
Soupeř na druhé straně sítě má jméno, žebříček a viditelnou taktiku. Dá se studovat na videu, jeho servis lze přečíst a jeho slabší stranu napadat.
Druhý soupeř nemá pevný herní plán. A i když jej sportovec dokonale zná, nikdy si nemůže být úplně jistý, jak se zachová dnes.
Zdroje: Associated Press – Alexander Zverev a diabetes [1], Reuters – finále Wimbledonu 2026 [2], American Diabetes Association – pohyb a diabetes [3], Sjögren’s Foundation – Venus Williamsová [4], SELF – Katie Ledecky a POTS [5], Steve Redgrave – diabetes a olympijská kariéra [6], IMAGO [7]
