Byl to podvod, instinkt, osobní zkrat, nebo jen důsledek sportu, který hráče celé roky učí, že správně načasovaný pád může mít větší cenu než poctivě ustátý souboj?
Nejdřív to vypadalo, že Breel Embolo získal pro Švýcarsko další výhodu. Leandro Paredes dostal žlutou kartu, hra se zastavila a argentinský záložník protestoval. Jenže videorozhodčí si souboj prohlédl znovu. Podle opakovaných záběrů nebyl Paredes tím, kdo se provinil. Embolo kontakt vyhledal a následný pád prodal jako faul.
Původní karta pro Argentince byla zrušena. Žlutou dostal Embolo za simulování. Protože už jednu měl, následovala červená.
Švýcarský útočník opouštěl hřiště v slzách. Jeho tým právě vyrovnal na 1:1, chytil energii a začínal věřit, že může úřadujícího mistra světa vyřadit. Místo útoku na vítězný gól však více než hodinu bránil v deseti a v prodloužení podlehl 1:3.
Nejjednodušší vysvětlení zní, že Embolo podváděl a byl za to správně potrestán. Jenže tím bychom přehlédli mnohem zajímavější otázku. Proč zkušený hráč riskuje simulaci ve čtvrtfinále mistrovství světa, když už má žlutou kartu a jeho mužstvo se právě dostalo do nejlepší fáze zápasu?
Musel přece vědět, že druhé napomenutí znamená konec. Přesto jeho tělo provedlo přesně ten pohyb, který se fotbalisté učí od mládí: dostat nohu před soupeře, vyhledat kontakt a přesvědčit rozhodčího, že viníkem byl obránce.
Rivaldo věděl přesně, co dělá
Když se mluví o nejslavnějších simulacích v historii mistrovství světa, téměř vždy se začíná Rivaldem. V závěru utkání Brazílie s Tureckem na šampionátu v roce 2002 chtěl Hakan Ünsal rychle vrátit míč do hry a kopl jej směrem k Brazilci stojícímu u rohového praporku.
Míč Rivalda skutečně zasáhl. Jenže ne do obličeje, jak se snažil přesvědčit rozhodčího. Dopadl mu do oblasti stehna a břicha. Rivaldo se přesto chytil za tvář a zhroutil se na trávník, jako by dostal tvrdou ránu do hlavy.
Ünsal už měl žlutou kartu, po incidentu dostal druhou a byl vyloučen. FIFA později Rivalda uznala vinným ze simulování a udělila mu pokutu, výsledek zápasu ani tureckou červenou kartu však změnit nemohla.
Rivaldův případ byl téměř čistou inscenací. Nešlo o hráče, který ztratil rovnováhu nebo očekával zákrok. Míč ho zasáhl na jednom místě a on předstíral bolest na úplně jiném. Věděl, že rozhodčí neviděl situaci dokonale, a pokusil se jeho nejistotu využít.
A podařilo se mu to.
Právě úspěch podobných gest pomáhal vytvářet prostředí, v němž simulace nebyla jen morálním selháním. Stala se herním nástrojem. Rivaldo nepřinesl Brazílii gól ani penaltu, ale odstranil ze hřiště soupeře. Odměna byla okamžitá, zatímco trest přišel až později a pro samotný zápas neznamenal nic.
O čtyřiadvacet let později zkusil Embolo využít stejnou slabinu rozhodčího. Rozdíl byl v tom, že tentokrát se na situaci dívalo několik kamer a systém dokázal účet vystavit ještě před rozehráním.
Rivaldo poslal ze hřiště soupeře. Embolo sám sebe.
Robben spadl kvůli faulu, který teprve očekával
Ne každý pád však vzniká stejně vědomě jako Rivaldovo divadlo.
Arjen Robben po osmifinále mistrovství světa 2014 proti Mexiku přiznal, že během první poloviny utkání simuloval. Zároveň trval na tom, že kontakt Rafaela Márqueze, po němž Nizozemsko získalo rozhodující penaltu v nastavení, byl skutečným faulem.
Jeho vysvětlení dřívějšího pádu dobře popisuje šedou zónu mezi cílenou lží a automatickou reakcí. Robben očekával, že obránce zasáhne jeho nohu, připravil tělo na náraz a začal padat. Jenže kontakt nakonec nepřišel. Pohyb už však dokončil.
V hlavě hráče nemusí proběhnout věta: „Teď podvedu rozhodčího.“ Celá situace trvá zlomek sekundy. Útočník vidí nataženou nohu, přestane se snažit souboj ustát a začne připravovat pád. Někdy kontakt přijde. Jindy obránce nohu stáhne, ale útočník už letí k zemi.
To hráče nezbavuje odpovědnosti. Pořád se snaží přesvědčit rozhodčího o něčem, co se nestalo. Ukazuje to však, proč mohou simulovat i lidé, kteří si před zápasem žádný podvod nenaplánovali.
Pád se může stát naučeným reflexem.
Fotbalista absolvuje během kariéry tisíce soubojů. Postupně zjistí, že rozhodčí mnohdy neodmění hráče, který kontakt ustojí. Dokud zůstane na nohou, hra pokračuje a zákrok jako by se nestal. Kdo naopak spadne, přinutí rozhodčího k rozhodnutí.
Fotbal tím vytváří zvláštní pobídku. Hráč může být potrestán za to, že je příliš silný a po faulu nespadne. Současně může být odměněn za to, že i malý kontakt předvede jako zásah, po němž se nedalo pokračovat.
Neymar ukázal, že příliš mnoho divadla má vlastní cenu
Neymar na mistrovství světa 2018 představoval další podobu stejného problému. Nebyl jen hráčem, který několikrát spadl bez dostatečného kontaktu. Jeho dlouhé kotouly, svíjení a přehnané reakce se staly samostatným příběhem turnaje.
Bylo přitom pravda, že soupeři Neymara tvrdě faulovali. Po čtyřech brazilských zápasech měl zaznamenaných 23 faulů, nejvíce ze všech hráčů šampionátu. Vedle skutečných zákroků však přidával reakce, jejichž intenzita často neodpovídala tomu, co se na hřišti stalo.
Tím si vytvořil problém, který zná každý hráč s pověstí simulanta. Rozhodčí už neposuzuje pouze konkrétní souboj. V hlavě mu běží také předchozí zkušenost: zase padá Neymar.
Pověst může fotbalistovi nejprve pomáhat. Rozhodčí očekává, že technickou hvězdu soupeři zastavují nedovoleně. Po určitém počtu přehnaných reakcí se však výhoda obrátí. I skutečný faul začne vypadat podezřele.
Simulování tak funguje trochu jako půjčka. Hráč může několikrát získat výhodu okamžitě, ale postupně splácí ztrátou důvěryhodnosti. Neymar nakonec nebyl v očích části publika symbolem mimořádného hráče, kterého soupeři nedokázali zastavit, ale mužem kutálejícím se po trávníku.
Jsou někteří hráči většími herci než ostatní?
Ano. Stejně jako se hráči liší rychlostí, odvahou nebo schopností ustát tlak, liší se také ochotou manipulovat rozhodčího.
Někdo považuje pád za běžnou součást profesionální hry. Jiný se i po kontaktu snaží pokračovat, protože by simulaci vnímal jako ponížení. Charakter tedy roli hraje. Jenže sám o sobě nestačí.
Výzkum více než 2800 pádů ve fotbale ukázal, že hráči simulovali častěji tehdy, když byla možná odměna vysoká: v blízkosti soupeřovy branky a za vyrovnaného stavu. Zároveň platilo, že účinnější odhalování podvodu jeho výskyt snižovalo. Jinými slovy, hráči nepadali pouze podle svého charakteru. Reagovali na poměr mezi možným ziskem a rizikem trestu.
Když může pád přinést penaltu a nejhorším pravděpodobným výsledkem je pokračování ve hře, stojí za to jej risknout. Když hrozí žlutá karta a několik kamer sleduje každý pohyb nohou, kalkul se mění.
Právě Embolův případ je proto tak zvláštní. On nebyl v situaci, kdy by riskoval první žlutou. Už ji měl. Případné odhalení nemohlo skončit pouze napomenutím. Znamenalo vyloučení ve čtvrtfinále mistrovství světa.
Racionální kalkul měl být jednoznačný: nespadnout bez jasného faulu.
Přesto spadl.
Trenér nemusí říct „běž tam a hoď sebou“
Představa, že hráči dostávají z lavičky otevřený příkaz simulovat, je přitažlivá, ale většinou příliš jednoduchá. Pro tvrzení, že Embolův pád nařídil Murat Yakin nebo někdo z jeho realizačního týmu, neexistuje žádný důkaz. Vzhledem k hráčově žluté kartě by navíc šlo o absurdní riziko.
Taktické instrukce však mohou hráče posouvat těsně k hraně, aniž by kdokoli použil slovo simulace.
Útočník může slyšet, že má dostat tělo před obránce, zaútočit na jeho vysunutou nohu, přinutit ho k zákroku nebo získávat standardní situace. To jsou legitimní fotbalové pokyny. Je mezi nimi však velmi tenká hranice.
Cílem už nemusí být obránce obejít. Cílem se stává vytvořit situaci, v níž obránce vypadá jako viník.
Existují také rozdíly v týmové kultuře. Jeden trenér svého hráče za teatrální pád seřve, protože zahodil slibný útok. Jiný ocení, že „chytře získal faul“. Hráč se postupně učí, co se v jeho prostředí považuje za důvtip a co za ostudu.
Otevřené avízo k podvodu proto většinou není potřeba. Stačí dlouhodobě odměňovat výsledek.
Embolovi se v hlavě nejspíš nesetkal zločinec s čestným mužem
Je lákavé udělat z celé situace morální soud. Prohlásit Embola za podvodníka, který zradil spoluhráče. Jenže pravděpodobnější vysvětlení je méně dramatické a možná právě proto nepříjemnější.
Sešlo se momentum zápasu, naučený reflex a osobní zkrat.
Švýcarsko právě vyrovnalo. Argentina byla zranitelná a Embolo cítil, že se zápas otevírá. Jako útočník chtěl z dalšího náběhu vytěžit maximum. Dostal tělo do pozice, v níž mohl získat faul, očekával kontakt a pád dokončil i ve chvíli, kdy skutečný zákrok nepřišel tak, jak potřeboval.
V těch několika desetinách sekundy zřejmě neuvažoval o své první žluté kartě, videorozhodčím ani o tom, že Švýcarsko čeká dalších více než padesát minut základní hrací doby. Jednal způsobem, který mu fotbal během celé kariéry opakovaně představoval jako výhodný.
Tentokrát se však změnily podmínky.
Pravidla VAR umožňují přezkoumat situaci, kdy rozhodčí udělí kartu nesprávnému hráči, a simulování se trestá žlutou kartou za nesportovní chování. Technologie tak neřešila každý sporný pád na hřišti. Vstoupila do situace proto, že rozhodčí původně potrestal Paredese, přestože podle záběrů vytvořil klamavý obraz přestupku Embolo.
Fotbal po desetiletí simulaci nahlas odsuzoval, ale potichu ji odměňoval. Rivaldo věděl, že dobře zahrané divadlo může odstranit soupeře. Robben ukázal, že se očekávaný kontakt může změnit v automatický pád. Neymar zjistil, že příliš časté přehrávání nakonec zničí důvěryhodnost i ve chvíli, kdy je skutečně faulován. Embolo dostal nejrychlejší a nejkrutější lekci ze všech.
Pokusil se využít starý fotbalový reflex ve sportu, který už má nové oči. Než se Švýcarsko stačilo znovu nadechnout, z potenciální výhody byla červená karta, z nadějně rozehraného čtvrtfinále obranná operace a z jednoho pádu obraz, který bude Embola provázet ještě dlouho.
Ne proto, že by byl prvním hráčem, který se pokusil oklamat rozhodčího. Ale proto, že jako jeden z mála zaplatil celý účet okamžitě.
Zdroje: Reuters [1], IFAB – pravidla VAR [2], PLOS One [3], Reuters – Arjen Robben [4], Reuters – Neymar [5], The Guardian – Rivaldo [6], IMAGO [7]
