Tom Pidcock po závodě otevřeně tvrdil, že McNultyho týmový kolega z UAE Isaac del Toro mu v závěru fakticky pomáhal. Nebyl to důkaz zakázané dohody, ale krásná ukázka problému, který existuje jen v cyklistice: na týden změníte dres, vztahy budované celou sezonu však nevypnete.
Brandon McNulty nebyl před startem mužem, kolem kterého by se celé mistrovství světa v Montrealu točilo. Favorité se hledali mezi Remcem Evenepoelem, Isaacem del Torem, Paulem Seixasem, Mathieuem van der Poelem nebo Tomem Pidcockem. Američan přesto 32 kilometrů před cílem odjel, vybudoval si náskok a po 273 kilometrech přijel do cíle o třináct sekund před Michaelem Matthewsem. Pro USA získal první elitní mužský silniční titul od Lance Armstronga v roce 1993.
Jeho vítězství ale nezačalo být opravdu zajímavé ve chvíli útoku. Mnohem zajímavější byla situace za ním. V závěru se totiž vytvořila skupina, která měla dost síly McNultyho dostihnout, jenže neměla společný důvod pracovat. Pidcock se několikrát pokoušel rozdíl stahovat a v posledním kole se s Giuliem Cicconem dostal přibližně na dvanáct sekund, potom se ale stíhání znovu rozpadlo.
Del Toro jel za Mexiko. Jenže McNulty je jeho každodenní kolega
Právě tady přišla věta, která celý závod posunula za hranici běžné taktické analýzy. Pidcock po dojezdu řekl, že podle něj Isaac del Toro v závěru „obviously“ pracoval pro McNultyho. Del Toro reprezentoval Mexiko a McNulty Spojené státy, během většiny sezony jsou ale oba členy UAE Team Emirates-XRG. Pidcock současně upozornil, že Američané Matteo Jorgenson a Quinn Simmons velmi dobře kontrolovali pokusy dalších jezdců o únik ze stíhací skupiny.
Z toho samozřejmě nelze vyrábět příběh o tajné dohodě. Nemáme žádný důkaz, že by se McNulty s Del Torem na čemkoli domlouvali, a cyklistický závod nabízí desítky legitimních důvodů, proč jezdec odmítne tahat skupinu. Del Toro mohl chránit vlastní šanci, šetřit síly na útok nebo jednoduše nechtít odvádět práci pro soupeře, kteří by ho potom porazili ve finiši.
Jenže právě tahle nejasnost dělá mistrovství světa fascinující. Profesionální cyklistika funguje téměř celý rok v klubových strukturách. Jezdci spolu absolvují soustředění, sdílejí trenéry a sportovní ředitele, pomáhají si k vítězstvím a znají svoje schopnosti téměř do detailu. Pak přijde jeden týden, obléknou národní dres a pravidla loajality se mají během několika hodin přepsat.
Američané přitom hráli svou část dokonale
McNultyho vítězství by bylo příliš jednoduché vysvětlit jen problémy jeho soupeřů. Americký tým měl v závěru početní převahu a využil ji přesně tak, jak měl. McNulty zaútočil, Jorgenson se Simmonsem zůstali za ním a každý další pokus o organizované stíhání pro ně představoval situaci, kterou bylo výhodné narušovat.
Pro soupeře vznikl klasický taktický problém. Pokud budete poctivě pracovat na čele, přivezete s sebou dva McNultyho reprezentační kolegy, kteří vám za pomoc mohou v závěru poděkovat vlastním útokem. Pokud pracovat nebudete, muž v duhovém dresu budoucího mistra světa si vepředu ponechá náskok. Amerika tak nemusela být nejsilnějším týmem po celý závod; stačilo, že byla ve správnou chvíli nejsilnější početně a dokázala protivníky přinutit rozhodovat mezi dvěma špatnými možnostmi.
Bez vysílaček se problém ještě zvětšil
Mistrovství světa má proti běžným závodům ještě jednu zvláštnost: jezdci nemají běžnou rádiovou komunikaci se sportovními řediteli. Mathieu van der Poel po bronzovém závodě právě tento chaos chválil a řekl, že závodění bez vysílaček podle něj vytváří nejlepší závody, protože cyklisté musí reagovat instinktivně a nemají kompletní informace o situaci na silnici.
Pro diváka je to skvělé. Pro skupinu, která se snaží zorganizovat stíhání, výrazně méně. Jeden jezdec neví přesně, co chce dělat druhý, informace o rozestupech nejsou tak okamžité a každý zároveň řeší vlastní medailovou šanci. V Montrealu se tahle kombinace potkala s národními a klubovými vztahy v nejhorší možnou chvíli pro favority.
McNulty tedy získal titul vlastním 32kilometrovým výkonem a nikdo mu ho nemůže připsat na účet někoho jiného. Závod za ním ale krásně vysvětlil, proč mistrovství světa často nevyhraje nejsilnější člověk podle wattů nebo předzávodních kurzů. Vyhraje jezdec, který dokáže zaútočit přesně ve chvíli, kdy ostatní ještě řeší, komu vlastně prospívá začít ho stíhat.
NOVINKY Z CYKLISTIKY
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Cyclingnews – Brandon McNulty shocks the favourites to win elite men's road race world title [1], Cyclingnews – Tom Pidcock on tactical headache in chasing group [2], Cyclingnews – Van der Poel on racing without earpieces [3].
