Rozdíl mezi vítězem a třetím mužem závodu tak nebyl jen čtyřicet sekund. Bylo mezi nimi také třiadvacet let života a téměř celá jedna profesionální cyklistická generace. August byl ještě batole, když Pozzovivo v roce 2005 vstoupil mezi profesionály.
Přesto letos na Ještědu i Dlouhých stráních projeli cílem za sebou: August první, Fancellu druhý a Pozzovivo třetí. V konečném pořadí nově povýšeného závodu kategorie UCI ProSeries zůstalo stejné trio.
Na první pohled je to hezký příběh o veteránovi, který ještě jednou ukázal mladším záda. Jenže Pozzovivo nedělá to, co obvykle dělají sportovci v závěru kariéry. On už jednou skončil. Profesionální cyklistiku opustil na konci roku 2024, začal žít život bez závodního kalendáře a neměl žádnou jistotu, že se ještě někdy vrátí.
Pak začal na vlastním těle pozorovat něco, co mu nedávalo pokoj.
Některá jeho výkonnostní čísla byla pořád mimořádně vysoká. Některá podle jeho slov dokonce lepší než v době, kdy ještě závodil.
A čtyřicátník, který mezitím vystudoval další obor, začal trénovat jiné sportovce a získal odstup od prostředí profesionálního pelotonu, si položil otázku, kterou si většina lidí ve 43 letech rozhodně neklade: co když ještě nejsem pomalejší proto, že jsem starý, ale část věcí jsem celé roky dělal zbytečně?
Skončil. Narodila se mu dcera a život bez pelotonu se rychle zaplnil
Pozzovivův poslední závod před prvním koncem kariéry byl podzimní monument Il Lombardia v říjnu 2024. Dokončil jej na 38. místě a po téměř dvaceti letech mezi profesionály měl být konec definitivní.
Rozhodně přitom neodešel do sportovního důchodu, v němž by každý den čekal na telefonát od nějakého týmu. V prosinci se mu narodila dcera Diana. Pracoval jako televizní expert, věnoval se studiu výživy a začal budovat druhou kariéru trenéra. Mezi jeho klienty se dostal i olympijský vítěz v chůzi Alex Schwazer. Pozzovivo už měl vysokoškolské vzdělání z ekonomie a sportovních věd, takže další studium pro něj nebylo dekorací k bývalé kariéře, ale pokračováním dlouhodobého zájmu o to, jak lidský výkon vlastně funguje.
Jen kolo úplně neopustil.
Trénoval dál, přestože už nemusel. Kvůli rodině a nové práci měl na cyklistiku méně času než během profesionální kariéry, ale stále dokázal týdně absolvovat zhruba 16 až 18 hodin. Právě omezený čas ho přinutil změnit způsob přípravy. Méně hodin, méně pobytů ve vysoké nadmořské výšce, menší posedlost hmotností a větší důraz na kvalitu jednotlivých tréninků.
A nastala zvláštní věc.
Výkonnost se nezhroutila.
Pozzovivo později popsal, že některé hodnoty při tréninku dokonce překonávaly čísla z posledních profesionálních sezon. Návrat se proto nezačal rodit z nostalgie po závodění, ale ze zvědavosti. Chtěl zjistit, jestli tělo, které podle sportovního kalendáře mělo být dávno za vrcholem, stále dokáže fungovat v profesionálním pelotonu.
V dubnu 2026 podepsal smlouvu se Solution Tech-Nippo-Rali a stal se nejstarším závodníkem v prvních dvou výkonnostních úrovních profesionální silniční cyklistiky.
Nebyl to klasický comeback.
Byl to test.
Možná jsem celou dobu dělal příliš mnoho
Na Pozzovivově návratu je nejzajímavější právě to, že člověk s téměř dvaceti lety profesionální zkušenosti nezačal tvrdit, že našel tajný recept na věčné mládí. Naopak připustil, že odstup od profesionálního provozu mu ukázal chyby, kterých se během kariéry dopouštěl.
Jednou z nich byla hmotnost.
V etapové cyklistice, zvlášť u lehkého vrchaře vysokého jen něco přes 160 centimetrů, je poměr výkonu k hmotnosti zásadní. Pozzovivo ale připustil, že kontrola váhy u něj v určitém období přerostla téměř v posedlost a mohla nakonec poškozovat trénink i závodní výkon.
Podobně začal přemýšlet o vysokohorských soustředěních. Profesionální cyklistika se v posledních letech posunula k téměř nepřetržité optimalizaci: kempy ve výšce, přesně plánované nutriční strategie, dlouhé bloky mimo domov a snaha získat desetiny procent všude, kde to jde. Pozzovivo po odchodu zjistil, že bez části těchto věcí se jeho tělo nezhroutilo. Naopak. Mohl být více doma, trénovat kratší dobu, ale cíleněji, a přitom si zachovat velmi vysokou výkonnost.
To samozřejmě neznamená, že profesionální cyklisté zbytečně tráví čas ve vysoké nadmořské výšce nebo že stačí trénovat méně a člověk začne ve 43 letech porážet jezdce Ineosu.
Pozzovivův případ je mnohem specifičtější.
Po dvaceti letech profesionální kariéry má obrovský aerobní základ, technické zkušenosti a dokonale zná vlastní tělo. Jeho „méně“ navíc pořád znamená 16 až 18 hodin sportu týdně, tedy objem, který by pro běžného člověka představoval téměř druhé zaměstnání.
Rozdíl je v tom, že už nepotřeboval přidávat další práci jen proto, že profesionální cyklistika byla zvyklá ji dělat.
Ve 43 letech musí být horší. Jenže otázka zní o kolik
Tady přichází na řadu biologická část celého experimentu.
Stárnutí se samozřejmě nedá přetrénovat. Výzkum vytrvalostních sportovců ukazuje, že vrcholná výkonnost se zpravidla drží přibližně do poloviny třicátých let, potom začíná postupně klesat a kolem padesátého až šedesátého roku se úbytek zrychluje. Jedním z hlavních důvodů je pokles maximální spotřeby kyslíku, tedy VO₂max, který souvisí mimo jiné s nižší maximální tepovou frekvencí a změnami schopnosti oběhového systému dopravovat kyslík do pracujících svalů.
Jenže věk neodebírá všechny součásti vytrvalostního výkonu stejným tempem.
U dlouhodobě trénujících sportovců může zůstávat poměrně dobře zachovaná ekonomika pohybu a schopnost pracovat vysokým procentem vlastního maxima. Výzkum masters sportovců navíc ukazuje, že jedním z nejsilnějších faktorů určujících rychlost úpadku není samotné číslo v občanském průkazu, ale to, nakolik je sportovec schopen s přibývajícím věkem udržet intenzitu a objem tréninku. V některých analýzách také cyklistika vykazuje menší věkem podmíněný propad než běh nebo plavání.
To neznamená, že Pozzovivo má ve 43 stejné fyziologické parametry jako ve třiceti. Je velmi pravděpodobné, že nemá.
Jenže profesionální závod se nerozhoduje podle toho, jestli je jezdec stejně dobrý jako jeho mladší verze.
Rozhoduje se podle toho, zda je pořád dost dobrý na soupeře kolem sebe.
A právě tady může nastat zajímavý paradox. Pokud Pozzovivo odstranil některé chyby v přípravě, lépe jí, kvalitněji regeneruje a využívá obrovské zkušenosti, může část biologického poklesu vykompenzovat tím, že současnou kapacitu těla využívá efektivněji než před několika lety.
Stárne.
Ale možná současně lépe trénuje.
Jeho tělo přitom dostalo mnohem víc důvodů skončit než jen datum narození
Samotný věk navíc není jediný důvod, proč je Pozzovivova kariéra neobvyklá.
Na Giro d'Italia startoval osmnáctkrát a sedmkrát se dostal do první desítky celkového pořadí. Dvakrát skončil pátý a v roce 2012 vyhrál horskou etapu. Tak dlouhá kariéra by sama o sobě znamenala obrovské množství závodních kilometrů, pádů a tréninkového opotřebení.
U něj je seznam ještě výrazně horší.
V roce 2019 jej při tréninku na jihu Itálie srazilo auto. Utrpěl několik zlomenin ruky i nohy, zlomeninu klíční kosti, komplikovanou otevřenou zlomeninu holenní kosti, poranění žeber a pohmoždění plíce. Bezprostředně po nehodě měl podle tehdejších zpráv strach, že jeho kariéra skončila.
O několik měsíců později už znovu trénoval.
A v roce 2022, ve 39 letech, skončil osmý na Giru.
Proto může při pohledu na dnešní Pozzovivovu výkonnost trochu klamat představa dokonale zachovaného sportovního těla. Není to atlet, kterého dvě desetiletí míjela zranění a který si své schopnosti uchoval v laboratorních podmínkách. Je to tělo po osmnácti Girech a těžkých haváriích, které si přesto uchovalo dostatečnou výkonnost pro profesionální závodění.
Ještěd a Dlouhé stráně už nejsou pocit. Jsou výsledek
Na jaře se dalo o Pozzovivově comebacku mluvit jako o sympatickém experimentu. Čísla z tréninku jsou jedna věc, profesionální závod něco úplně jiného.
Czech Tour ten rozdíl odstranila.
Na Ještědu se závod rozhodoval v patnáctikilometrovém stoupání. V závěru útočili především dvacetiletý August a šestadvacetiletý Fancellu. Třetí dojel Pozzovivo. O den později čekalo peloton 13,2 kilometru dlouhé stoupání na Dlouhé stráně. August první, Fancellu druhý, Pozzovivo znovu třetí.
Na Pustevnách už veterán v posledním kilometru o etapové vítězství nebojoval, ale přijel jedenáctý, s odstupem pouhých jedenácti sekund, a třetí místo celkově udržel. Čtyřdenní závod dokončil čtyřicet sekund za Augustem a o jedenáct sekund před čtvrtým Filippem Turconim.
Tady je důležité nepřehánět.
Czech Tour není Tour de France a Pozzovivo ve 43 letech neporáží Pogačara s Vingegaardem na Col du Tourmalet. Ani jeho vlastní plány už nejsou postavené kolem celkového pořadí Gira.
Jenže Czech Tour od letoška patří do kategorie ProSeries, tedy druhé nejvyšší úrovně etapových závodů pod WorldTour. Startovaly zde týmy a jezdci z nejvyššího profesionálního prostředí. Pozzovivo tedy nevybojoval třetí místo v exhibici veteránů.
Skončil třetí v profesionálním etapovém závodě.
Ve 43 letech.
Nejzajímavější na jeho návratu možná není věk, ale to, co zjistil až po konci
Profesionální sport má přirozenou tendenci přidávat. Více tréninku, více dat, více soustředění, přesnější jídelníčky, další analytik, další zařízení, další desetina procenta.
Pozzovivův návrat připomíná, že optimalizace nemusí vždy znamenat další vrstvu navíc.
Musel nejprve přestat být profesionálním cyklistou, aby zjistil, že některé části profesionálního života možná jeho výkonu nepomáhaly tolik, jak si myslel. Když přestal honit hmotnost, omezil objem, vynechal část výškových kempů a začal přípravu skládat kolem rodiny a práce, tělo mu neposlalo zprávu, že už na to nemá.
Poslalo mu čísla, která byla pořád tak dobrá, že se rozhodl vrátit.
Czech Tour teď poskytla první opravdu výrazný důkaz, že nešlo jen o hodnoty na displeji cyklopočítače.
Možná nejde o recept, podle kterého budou profesionální cyklisté běžně závodit do pětačtyřiceti. Pozzovivo je extrémní případ sportovce s mimořádnou genetickou výbavou, dvacetiletým tréninkovým základem a zkušenostmi, které nelze vytvořit žádným tréninkovým plánem.
Jeho experiment ale pokládá mnohem zajímavější otázku než prosté „jak může být ve 43 tak dobrý“.
Kolik sportovního úpadku skutečně způsobuje věk – a kolik způsobuje skutečnost, že s věkem už nejsme schopni nebo ochotni trénovat stejně dobře?
Domenico Pozzovivo na tu otázku zatím nemá laboratorní odpověď.
Má však třetí místo z Czech Tour.
A dvaadvacet let poté, co poprvé vstoupil do profesionálního pelotonu, je to docela přesvědčivý výsledek experimentu.
NOVINKY Z CYKLISTIKY
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Czech Tour – American August Crowned Overall Czech Tour Winner, Fancellu Takes Final Stage at Pustevny [1], Czech Tour – August Dominates Ještěd and Takes Yellow Jersey as Leader of Czech Tour [2], Czech Tour – American August Dominates Queen Stage to Dlouhé stráně, Solidifies Yellow Jersey [3], Domestique – We might seem like madmen: Pozzovivo on coaching an Olympic champion and coming back at 43 [4], Cyclingnews – 43-year-old Domenico Pozzovivo comes out of retirement, signs with Solution Tech-Nippo-Rali [5], Cyclingnews – Pozzovivo: They've ended my career [6], The Journal of Physiology – Endurance exercise performance in Masters athletes: age-associated changes and underlying physiological mechanisms [7], Frontiers in Physiology – Master Athletes Are Extending the Limits of Human Endurance [8].
