Kei Nishikori nikdy nezvedl nad hlavu grandslamovou trofej. V éře Federera, Nadala, Djokoviće a Murrayho to znamenalo, že ve velkém historickém vyprávění mohl snadno zůstat o patro níž.
Jenže tenisová kariéra se někdy nedá měřit pouze tím, co člověk vyhrál. Nishikori totiž udělal něco, co před ním žádný mužský tenista z Asie v Open Era nedokázal: dostal se do grandslamového finále. A především dokázal, že cesta tam vůbec existuje.
US Open 2014 změnilo jeho kariéru během několika dnů
Nishikori tehdy v New Yorku postupně porazil Miloše Raonice, Stana Wawrinku a v semifinále světovou jedničku Novaka Djokoviće. Ve finále podlehl Marinu Čilićovi. Z pohledu trofejí tedy skončil těsně pod vrcholem.
Z pohledu asijského mužského tenisu ale právě ten turnaj otevřel něco úplně nového. Nishikori se stal prvním asijským mužem v Open Era, který se dostal do finále grandslamové dvouhry.
O několik měsíců později vystoupal až na čtvrté místo světového žebříčku. V době, kdy vrchol mužského tenisu prakticky okupovala jedna z nejsilnějších generací historie.
Být čtvrtý v éře Velké čtyřky nebyla malá věc
Nishikoriho kariéra se překrývala s obdobím, kdy grandslamové turnaje rozdělovali především Federer, Nadal, Djoković a Murray. Dostat se mezi ně vyžadovalo mnohem víc než jeden povedený týden.
Nishikori neměl servis, který by mu dával dva jednoduché body v každém gamu. Neměl ani fyzické parametry některých soupeřů. Jeho tenis stál na rychlosti, načasování, práci nohama, schopnosti brát míč brzy a měnit směr soupeřových úderů.
Právě proto jeho úspěch působil doma tak silně. Nevypadal jako fyzický prototyp, který musí Japonsko nejprve někde najít. Vypadal jako důkaz, že cesta může vést i jinak.
V Japonsku z něj nebyl jen úspěšný sportovec
Nishikori se stal jednou z největších sportovních osobností země. Jeho zápasy získávaly obrovskou sledovanost, značky kolem něj stavěly kampaně a děti začaly vyrůstat s představou, že japonský tenista nemusí být na největších kurtech pouze účastníkem. Může tam porážet světovou jedničku. Může hrát finále US Open. Může být číslem čtyři na světě. To je typ odkazu, který statistika dvanácti titulů ATP úplně nezachytí.
Tělo mu pak několikrát vzalo část kariéry
Nishikoriho příběh zároveň vysvětluje, proč nikdy nepřišel druhý grandslamový pokus tak velký jako New York 2014. Jeho kariéru opakovaně brzdila zranění. Zápěstí, loket, kyčel a další problémy mu braly celé bloky sezon a návraty byly stále obtížnější.
Přesto se opakovaně vracel. A právě proto dává smysl, že poslední zápas odehrál doma. Ne v anonymním prvním kole někde daleko od lidí, kteří s ním strávili téměř dvě desetiletí. V Tokiu. Na turnaji, který dvakrát vyhrál.
Poslední skóre je vlastně ta nejméně důležitá část
Frances Tiafoe vyhrál 6:4, 6:4. Za několik let bude tohle číslo z celé události pravděpodobně to nejméně podstatné. Nishikori končí s grandslamovým finále, světovým maximem na čtvrtém místě, olympijským bronzem a dvanácti tituly ATP.
Ale největší část jeho odkazu možná vůbec není v jeho vlastním životopise. Je v každém mladém japonském hráči, pro kterého už představa světové špičky není abstraktní sen.
Někdo před ním tu cestu prošel.
DALŠÍ NOVINKY Z TENISU
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Reuters – Nishikori bows out for final time in Tokyo as crowd salutes Japanese trailblazer [1], ATP Tour – Kei Nishikori profile and career statistics [2].
