Před Bobbym Orrem samozřejmě existovali obránci, kteří uměli útočit. Doug Harvey z Montreal Canadiens patřil mezi nejlepší rozehrávající zadáky historie dávno předtím, než Orr vstoupil do NHL.
Jenže Bobby Orr v Boston Bruins posunul myšlenku útočícího obránce někam, kam se do té doby prakticky nikdo neodvážil. Nevyjížděl s pukem dopředu jako zpestření své práce. On sám se mohl stát útokem.
A když v sezoně 1969/70 zakončil základní část se 120 body a jako první obránce historie vyhrál celé bodování NHL, přestalo být možné tvrdit, že obránce má především stát vzadu a nechat góly útočníkům.
Už jako dítě odmítal zůstat tam, kam ho postavili
Orr začínal jako útočník. Trenér Bucko McDonald jej v mládí přesunul do obrany, ale udělal přitom zásadní věc: nesnažil se z něj vytvořit tradičního zadáka. Nechal ho jezdit. Útočit. Improvizovat.
Orr tak nevnímal obrannou pozici jako zákaz překročit určitou část ledu. Pokud viděl volný prostor, vyrazil do něj. A protože byl mimořádně rychlý, měl schopnost udělat něco, co bylo pro celý jeho styl zásadní: dokázal se vrátit. Právě to oddělovalo revoluci od hazardu.
Jeho rychlost změnila matematiku rizika
Tradiční argument proti útočícímu obránci je jednoduchý. Pokud obránce vyjede hluboko dopředu a mužstvo ztratí puk, nechá za sebou prázdný prostor. Orr problém neodstranil. Jen změnil pravděpodobnost, že ho za něj soupeř potrestá.
Jeho bruslení a akcelerace mu dovolovaly vést puk přes střední pásmo, vytvořit přečíslení, dostat se až za soupeřovu branku – a přesto mít šanci vrátit se včas, když se hra otočila.
Proto působil, jako by porušoval poziční disciplínu, aniž by za to Boston vždy platil.
Tradiční trenéři z toho nebyli bezvýhradně nadšení. Detroit Red Wings kouč Sid Abel ale nakonec vystihl problém dokonale: pokud Orr hraje tímto způsobem a výsledky jsou takové, jaké jsou, proč mu v tom bránit?
V roce 1970 se stala věc, která měla být pro obránce nemožná
Orr zakončil sezonu 1969/70 s 33 góly a 87 asistencemi, tedy 120 body. Vyhrál Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče NHL. Obránce porazil všechny útočníky v lize. A to nebyl jediný způsob, jak sezonu rozbil. Získal Norris Trophy pro nejlepšího obránce. Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče. V play-off dovedl Boston k prvnímu Stanley Cupu od roku 1941 a získal Conn Smythe Trophy.
Právě jeho let vzduchem po vítězném gólu proti St. Louis se stal jednou z nejslavnějších fotografií hokejové historie. Ale podstatnější než fotografie je to, co celé sezoně předcházelo. Orr už nenutil ostatní přemýšlet, zda je dobrým ofenzivním obráncem. Nutil je přemýšlet, co vlastně slovo obránce znamená.
Pak to udělal znovu
Jednorázový výbuch by se dal považovat za výjimečnou sezonu. Orr pokračoval. V ročníku 1970/71 nasbíral 139 bodů a vytvořil neuvěřitelné +124 v hodnocení plus/minus, které NHL stále eviduje jako rekord.
V sezoně 1974/75 pak vyhrál Art Ross Trophy podruhé se 135 body. Dodnes je jediným obráncem historie NHL, který vyhrál ligové bodování – a dokázal to dvakrát. Norris Trophy získal osm sezon za sebou od ročníku 1967/68 do 1974/75. Ani půl století poté se nikdo na podobnou sérii nedostal.
Orr ve skutečnosti nezničil obrannou práci. Rozšířil ji
Při pohledu na jeho produktivitu se snadno vytvoří představa člověka, který vlastně hrál útočníka a jen měl u jména písmeno D. To by ale nevysvětlovalo osm Norrisových trofejí ani jeho obrovská plusová čísla.
Orr nebyl revoluční proto, že přestal bránit. Byl revoluční proto, že ukázal, že obrana a útok nemusí být dvě oddělené fáze práce obránce. Získaný puk mohl okamžitě přeměnit v útok. Místo bezpečné přihrávky na útočníka mohl sám projet neutrální zónou.
Pokud soupeř couval, vytvořil šanci. Pokud vystoupil proti němu, otevřel prostor spoluhráči. Tohle je dnes naprosto běžná součást práce elitního obránce. Cale Makar, Quinn Hughes nebo dříve Erik Karlsson nepůsobí exoticky proto, že se pravidelně zapojují do útoku.
Orr pomohl vytvořit svět, v němž už to exoticky působit nemusí.
Jeho největším soupeřem nakonec nebyl žádný hráč
Orr odehrál v NHL pouze 657 zápasů. Nasbíral v nich 915 bodů. To je průměr 1,39 bodu na utkání – absurdní hodnota pro obránce i ve srovnání s mnoha elitními útočníky.
Jeho kariéru ale zničila kolena. Prodělal opakované operace a poslední roky už jeho tělo odmítalo dělat to, co hlava a talent stále uměly. V NHL skončil ve třiceti letech. Proto kolem Orra vždy zůstane jedna z největších hokejových otázek „co kdyby“.
Co kdyby měl současnou chirurgii? Moderní rehabilitaci? Co kdyby odehrál 1 200 zápasů místo 657? Odpověď nikdy nedostaneme. Ale možná ji ani nepotřebujeme.
Největší revoluce je ta, po které už revoluce nevypadá revolučně
Před Orrem mohl trenér vidět obránce hluboko v útočném pásmu a ptát se, co tam proboha dělá. Dnes může vidět Makara nebo Hughese dělat totéž a ptát se, proč tam není častěji. To je skutečný Orrův odkaz. Ne 270 gólů. Ne osm Norrisových trofejí. Ani dvě Art Ross Trophy.
Bobby Orr ukázal, že obránce nemusí čekat, až mu útočníci vrátí puk. Může ho vzít. Rozjet se. A sám rozhodnout, kde útok začne a kde skončí.
POZNEJTE I DALŠÍ LEGENDY NHL
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: NHL.com – Bobby Orr: 100 Greatest NHL Players [1], NHL.com – Orr became first defenseman to reach 100 points [2], NHL.com – Orr's eight consecutive Norris trophies remain extraordinary [3], NHL.com – McDonald played vital role in shaping Orr's career [4], Boston Bruins – Team History [5].
