Když jej konečně dostal, stihl během několika let vyhrát Ligu národů, mistrovství Evropy a nyní také světový šampionát. Ve věku 65 let se stal nejstarším trenérem historie, který zvedl nad hlavu pohár pro mistry světa.
Překonal tím jiného Španěla, Vicenteho del Bosqueho, kterému bylo při triumfu v Jihoafrické republice v roce 2010 59 let. Španělsko tak nevyměnilo pouze jednu mistrovskou generaci za druhou. Přepsalo také vlastní trenérský rekord.
Padesátý zápas, největší vítězství
Finále proti Argentině bylo de la Fuenteho padesátým utkáním u španělské reprezentace. Symboličtější výročí si mohl vybrat jen těžko.
Jeho tým do něj vstupoval jako evropský šampion, s rekordní sérií bez porážky a pouze jedním inkasovaným gólem na celém turnaji. Argentina jej dokázala držet bez branky více než sto minut, ale Španělsko nepřestalo útočit. Rozhodující gól nakonec vstřelil náhradník Ferran Torres.
Pro de la Fuenteho to nebyla náhoda, ale potvrzení jeho základní filozofie: reprezentace nemá být souborem největších individualit, nýbrž skupinou, v níž každý hráč chápe svou roli.
Po vítězství označil Španělsko za nejsemknutější mužstvo a zdůraznil solidaritu, hodnoty a rodinné prostředí. Právě slovo rodina opakoval během turnaje téměř stejně často jako slovo fotbal.
Velká kariéra začala po šedesátce
De la Fuenteho příběh je výjimečný tím, jak málo připomíná kariéry moderních trenérských celebrit.
Nevybudoval si jméno v Lize mistrů. Nepřišel k reprezentaci po letech v Realu Madrid, Barceloně nebo některém z anglických gigantů. Dlouhou dobu pracoval ve španělských mládežnických výběrech, kde vedl řadu hráčů, kteří se později dostali až do seniorského mužstva.
První velkou seniorskou práci dostal až po šedesátce. Zpočátku byl vnímán jako nenápadné federální řešení po odchodu Luise Enriqueho, nikoli jako muž, který má založit další španělskou dynastii.
Jenže právě znalost generace, kterou pomáhal vychovávat, se stala jeho největší výhodou. Hráči mu věřili dříve, než mu začala věřit veřejnost.
Nejde jen o věkový rekord
De la Fuente nevyhrál titul navzdory svému věku. Vyhrál také díky tomu, co mu desetiletí ve fotbale dala.
Nevytvářel kolem sebe kult taktické geniality. Nesnažil se dokazovat, že každý zápas musí rozhodnout trenér. Složil mužstvo, dal mu jasnou strukturu a dovolil hráčům, aby v ní převzali odpovědnost.
Španělsko pod jeho vedením neprohrálo 38 utkání v řadě, což je rekord mezi evropskými a jihoamerickými reprezentacemi. Na mistrovství světa inkasovalo jedinou branku a získalo také Zlatý míč pro Rodriho, Zlatou rukavici pro Unaie Simóna a cenu pro nejlepšího mladého hráče pro Paua Cubarsího.
To už není šťastný turnaj. To je dominance.
A teď domácí obhajoba?
Za čtyři roky bude Španělsko obhajovat titul na mistrovství světa, jehož hlavními pořadateli budou společně Španělsko, Portugalsko a Maroko.
De la Fuente zatím odmítl potvrdit, zda u toho bude. Po finále řekl, že se rozhodnutím nechce zabývat okamžitě a že si tým musí nejprve historický úspěch užít.
V tom je možná určitá ironie. Právě se stal nejstarším trenérem, který kdy mistrovství světa vyhrál. Pokud by zůstal až do roku 2030 a uspěl znovu, svůj rekord by posunul do oblasti, kam by se další trenér mohl dostávat celé generace.
De la Fuente však už jednou ukázal, že na velkou chvíli umí čekat.
Čekal na ni téměř celý profesionální život.
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Reuters – We are the most united team, says emotional Spain coach De la Fuente [1], beIN Sports – De la Fuente’s 50th match with Spain [2], The Guardian – De la Fuente and Spain’s World Cup victory [3], IMAGO [4]
