Stačí se ale podívat na jejich čtvrtfinálové výkony a současné mistrovství světa najednou připomíná turnaj rozdělený na dvě úplně odlišné poloviny.
Na levé straně pavouka si Francie se Španělskem své postupy aktivně vzaly. Narazily na odpor, zažily komplikace a dopustily se chyb, ale dál hrály fotbal, který odpovídal významu zápasu. Tlačily, hledaly řešení a působily jako týmy, které se chtějí stát mistry světa.
Na pravé straně Anglie s Argentinou spíš čekaly, co se přihodí. Obě se na dlouhé úseky vzdaly iniciativy, obě byly pod tlakem a obě postoupily až ve chvíli, kdy jim soupeř nabídl pomocnou ruku. Norsku vypadl míč z rukou brankáře. Švýcarsko si zničilo nejlepší část zápasu zbytečným Embolovým vyloučením.
Rozdíl není v tom, že jedni postoupili zaslouženě a druzí nezaslouženě. Fotbal žádné body za estetický dojem nerozdává. Rozdíl je v tom, kdo si zápas řídil a kdo ho pouze přežil.
Francie zahodila penaltu. A hrála dál
Francie porazila Maroko 2:0. Výsledek působí klidně, samotná cesta k němu ale tak pohodlná nebyla.
Kylian Mbappé v prvním poločase neproměnil pokutový kop a Maroko dlouho drželo favorita bez gólu. To byl přesně ten typ okamžiku, po kterém může velký tým znervóznět, zpomalit a začít přemýšlet, zda se mu zápas nevymyká z rukou.
Francie ale nic takového neudělala.
Pokračovala v tlaku, nezměnila své přesvědčení a nenechala se nezdarem odradit. Ve druhém poločase během několika minut udeřili Mbappé a Ousmane Dembélé. Maroko padlo ne proto, že by mu někdo zápas vzal jednou náhodnou chybou, ale proto, že francouzský tlak postupně přestal zvládat.
Právě v tom byla největší síla francouzského výkonu. Ne v dokonalosti, protože dokonalý nebyl. Ale v dojmu, že tým Didiera Deschampse ví, co chce dělat, a bude to dělat tak dlouho, dokud nenajde cestu k bráně.
Zahozená penalta Francii nezlomila. Vlastně ji ani příliš nezměnila. A právě to od skutečného kandidáta na titul očekáváte.
Španělsko muselo poprvé přijmout, že zápas nebude jen jeho
Španělsko proti Belgii narazilo na jiný problém. Belgický tým se neschoval, dokázal odpovědět na španělské vedení a připravil favoritovi první opravdu nepohodlný večer turnaje.
Španělé poprvé inkasovali. Nemohli si jen v klidu posouvat míč, kontrolovat prostor a čekat, až se soupeř rozpadne. Museli reagovat na mužstvo, které jim dokázalo jejich vlastní hru narušit.
Přesto se nestáhli.
Ano, rozhodující gól Mikela Merina v 88. minutě vznikl také díky chybě brankáře Senneho Lammense, který míč neudržel. Bez tohoto detailu by porovnání nebylo fér. Jenže samotná situace nevznikla z ničeho. Byla výsledkem pokračujícího španělského tlaku a ochoty hledat vítězný gól až do konce.
Španělsko nesedělo před vlastní šestnáctkou a nečekalo, jestli mu Belgie něco nabídne. Snažilo se soupeře přinutit k chybě.
To je podstatný rozdíl.
Francie i Španělsko zažily chvíle, kdy se jejich čtvrtfinále mohlo vydat špatným směrem. Ani jeden tým však neztratil identitu. Dál se pokoušely ovládat prostor, tvořit šance a rozhodovat o vlastním osudu.
Když se člověk podívá na jejich semifinále, vidí dva celky, které už na turnaji působí jako mužstva připravená hrát o titul.
Anglie šla do prodloužení skoro dobrovolně
A pak je tu druhá polovina pavouka.
Anglie porazila Norsko 2:1 po prodloužení, ale ve druhém poločase dlouho nevypadala jako tým, který chce být mezi nejlepšími čtyřmi na světě.
Naopak.
Angličané se pohybovali tempem nedělní procházky v Hyde Parku, přestali soupeře aktivně napadat a nechali Norsko převzít iniciativu. Norové zahrávali sérii rohových kopů, dostali míč do sítě, trefili břevno a několikrát zaměstnali Jordana Pickforda.
Anglie v této fázi nevypadala jako favorit čekající na správný okamžik. Vypadala jako tým, který doufá, že zápas nějak přežije.
Ani Norsko přitom nepředvádělo dokonalý fotbal. Jen bylo pohyblivější, odvážnější a ochotnější něco riskovat.
Anglie se do prodloužení nedostala proto, že ji soupeř devadesát minut dusil mimořádným výkonem. Dostala se tam především proto, že se sama téměř přestala účastnit hry.
A potom ji zachránil Jude Bellingham.
Nejdřív vyrovnal před přestávkou. Ve třetí minutě prodloužení pak pokračoval v náběhu poté, co Ørjan Nyland neudržel střelu Morgana Rogerse, a dorazil míč do sítě.
To je kvalita. Instinkt. Ochota pokračovat v akci, zatímco ostatní čekají.
Zároveň je ale potřeba říct, že vítězný gól nevznikl jako vyústění anglické převahy. Vznikl z brankářovy chyby a Bellinghamovy pohotovosti.
Anglie postoupila díky tomu, že měla nejlepšího hráče rozhodujícího okamžiku. Nikoli díky tomu, že by odehrála semifinálový výkon.
Argentina skoro devadesát minut nevystřelila na bránu
Argentina proti Švýcarsku začala mnohem lépe. Alexis Mac Allister už v 10. minutě využil Messiho rohový kop a obhájci titulu dostali zápas do zdánlivě pohodlné pozice.
Potom se ale něco vytratilo.
Argentina přestala tlačit, zpomalila a nechala Švýcarsko růst. Mezi Mac Allisterovým gólem a pokusem Lisandra Martíneze v nastavení druhého poločasu téměř devadesát minut nevyslala další střelu na bránu.
Emiliano Martínez byl zaměstnanější než Gregor Kobel. Švýcaři si zaslouženě vyrovnali zásluhou Dana Ndoyeho a v té chvíli byli lepším týmem.
Pak přišel Breel Embolo.
Švýcarský útočník se po souboji s Leandrem Paredesem skácel na zem a rozhodčí nejprve potrestal Argentince. Video ale ukázalo, že Embolo kontakt výrazně přihrál. Paredesova karta byla zrušena, Embolo dostal druhou žlutou za simulování a Švýcarsko šlo do deseti.
Tým, který měl Argentinu pod tlakem, se během jedné situace připravil o svou nejlepší šanci.
Ani potom ovšem obhájci titulu nedokázali rozhodnout v základní době. Švýcarsko v oslabení přežilo zbytek druhého poločasu, celou první část prodloužení a většinu druhé.
Až ve 112. minutě vytáhl Julián Álvarez technickou střelu, proti níž Kobel nemohl nic dělat. Lautaro Martínez pak v úplném závěru upravil na 3:1 a dal výsledku podobu, která s průběhem zápasu příliš nekoresponduje.
Argentina stejně jako Anglie postoupila díky výjimečnému jednotlivci a soupeřově chybě.
Ani ona si svou cestu do semifinále nevytvořila soustavnou dominancí.
Jedni tlačili. Druzí čekali na záchranu
Všechny čtyři týmy měly problémy. To je ve čtvrtfinále mistrovství světa normální.
Francie neproměnila penaltu. Španělsko inkasovalo a muselo čelit Belgii, která odmítla roli poslušného soupeře. Anglie prohrávala s Norskem. Argentina přišla o vedení proti Švýcarsku.
Rozdíl byl v reakci. Francie po neproměněné penaltě dál útočila. Španělsko po belgickém vyrovnání dál hledalo vítězný gól. Anglie po norském tlaku téměř přestala hrát a čekala, jestli ji někdo zachrání. Argentina se po rychlém vedení stáhla do pasivity a iniciativu získala zpět až po Embolově vyloučení.
Na levé straně pavouka jsme viděli kolektivní autoritu. Týmy pokračovaly ve své hře, i když se objevily komplikace.
Na pravé straně jsme viděli individuální záchranné mechanismy. Bellingham a Álvarez museli vytvořit okamžiky, které překryly dlouhé pasáže nepřesvědčivého výkonu.
Šťastný postup není automaticky slabý postup
Bylo by ale příliš jednoduché z toho vyvodit, že Francie se Španělskem jsou silné a Anglie s Argentinou slabé. Vyřazovací turnaje často vyhrává právě tým, který umí přežít večer, kdy se mu nic nedaří.
Argentina je v tomto směru téměř učebnicovým příkladem. Nemusí soupeře devadesát minut přehrávat, protože má Messiho, Álvareze, Lautara a další hráče schopné rozhodnout jedinou akcí.
Stejně tak Anglie může být nevýrazná, pomalá a místy úplně ztracená — a potom se objeví Bellingham, který naběhá přes dvanáct kilometrů a vstřelí dva góly. To není maličkost. To je obrovská turnajová zbraň.
Jenže právě zde vzniká rozdíl mezi semifinálovými dvojicemi. Francie se Španělskem působí, že mají svou hru pod kontrolou a výjimeční hráči ji ještě vylepšují. Anglie s Argentinou zatím působí, že výjimeční hráči musí jejich hru opakovaně zachraňovat.
Jedno semifinále vypadá jako boj o titul. Druhé jako boj o přežití
Francie proti Španělsku slibuje střet dvou týmů, které chtějí zápas řídit. Oba mají jasný styl, oba dokázaly reagovat na komplikace a oba vypadají, že už hrají fotbal odpovídající poslednímu týdnu mistrovství světa.
Anglie proti Argentině nabízí něco úplně jiného.
Dva velikány, kteří ve čtvrtfinále dlouho vypadali zranitelně. Dva týmy schopné ztratit kontrolu nad zápasem. A zároveň dva týmy s hráči, kteří mohou jedním dotykem zrušit všechno, co se dělo předchozích sto minut.
Bude zajímavé sledovat, co se stane, až se potkají dva přeživší. Možná jeden z nich konečně předvede výkon hodný mistra světa. Možná zase uvidíme devadesát minut problémů, prodloužení a jednoho člověka, který na konci všechno rozhodne.
Pavouk se každopádně rozdělil na dva světy. V jednom si týmy postup vzaly. V tom druhém jim málem spadl do klína.
Zdroje: FIFA [1], BBC Sport [2], AP News [3], Reuters [4], The Guardian [5], Sky Sports [6], IMAGO [7]
