Na první pohled vypadá oznámení US Open jako okamžik, kdy by profesionální tenisté měli přestat mluvit o penězích. Poslední grandslam sezony rozdá rekordních 108 milionů dolarů, o pětinu více než loni.
Vítěz mužské i ženské dvouhry dostane 5,5 milionu, už samotná účast v prvním kole hlavní soutěže bude znamenat 140 tisíc dolarů a pořadatelé přidávají také nový dvoumilionový program podpory hráčů. V absolutních číslech se tenis nikdy předtím o takové peníze nerozdělil.
Jenže reakce hráčů na rekordní balík obsahovala větu, která je pro budoucnost profesionálního tenisu důležitější než všech 108 milionů. Zvýšení ocenili jako výrazný pokrok, zároveň ale připomněli, že odměny stále nejsou navázány na dohodnutý model podílu na příjmech. Jinými slovy: nechtějí už pouze přesvědčovat pořadatele, aby jim každý rok dobrovolně přidal. Chtějí změnit samotné pravidlo, podle kterého se peníze rozdělují.
A právě mezi těmito dvěma věcmi je mnohem větší rozdíl, než naznačuje rekordní šek pro vítěze.
Prize money může růst a hráči přesto nemusí získat větší moc
Současný model je jednoduchý v principu, i když komplikovaný v detailech. Grandslam určí výši odměn a hráči se dozvědí, kolik dostanou za jednotlivá kola. Pokud pořadatel prize money výrazně zvýší, je to pro ně samozřejmě dobrá zpráva. US Open letos například zvedl odměnu za první kolo o 27 procent na 140 tisíc dolarů, zatímco vítězové dostanou o deset procent více než loni.
Jenže stále je to pořadatel, kdo rozhoduje, kolik z vlastního ekonomického výkonu do odměn vloží.
Revenue sharing znamená něco jiného. Hráči by neusilovali jen o konkrétní číslo pro další ročník, ale o princip, že určitá část příjmů turnaje automaticky připadne jim. Pokud by grandslam vydělával víc, rostl by i jejich díl. Pokud by se jeho ekonomika zhoršila, nesli by část důsledků také oni.
Právě proto nejde jen o hádku, zda má vítěz dostat pět, pět a půl nebo šest milionů dolarů. Jde o otázku, kdo má právo rozhodovat, jak se peníze vytvořené grandslamem rozdělí.
A to už není účetní debata.
To je debata o moci.
Hvězdy už na jaře ukázaly, že jsou ochotné jít mnohem dál
Spor se během roku 2026 výrazně vyostřil kolem Roland Garros. Před květnovým turnajem nejlepší hráči požadovali vyšší podíl na příjmech a argumentovali, že peníze určené sportovcům představují méně než 15 procent příjmů grandslamu. Jejich požadavek směřoval přibližně k 22 procentům, tedy k poměru, který podle nich lépe odpovídá významu hráčů pro ekonomiku celého produktu.
Aryna Sabalenková tehdy dokonce připustila možnost bojkotu French Open, pokud se situace neposune, a podporu tvrdšímu postupu veřejně vyjádřila také Coco Gauff. To už nebylo tradiční povzdechnutí hráčů nad dlouhou sezonou nebo malým šekem v prvním kole. Největší jména začala otevřeně mluvit o možnosti sáhnout pořadatelům na to nejcennější: samotný turnaj.
Grandslam bez Sabalenkové, Gauff, Sinnera, Alcaraze a dalších hvězd by sice pořád nesl slavný název, ale ekonomická hodnota televizních práv, vstupenek a sponzorských partnerství by dostala úplně jiný význam.
Právě proto začíná mít hráčská vyjednávací síla jinou podobu.
Grandslamy teď hráčům nabídly židli u stolu
Ve stejný den, kdy US Open zveřejnil rekordní prize money, oznámily Australian Open, Roland Garros, Wimbledon a US Open vznik Grand Slam Player Advisory Council. Nový orgán má začít fungovat po letošním US Open a hráči se budou moci hlásit o místa v jeho struktuře. Má řešit otázky společné všem čtyřem grandslamům i samostatná jednání s jednotlivými turnaji, mimo jiné odměňování a hráčský welfare.
Na první pohled jde o procedurální detail. Ve skutečnosti může být zásadní už samotný fakt, že všechny čtyři grandslamy vytvářejí společný mechanismus pro pravidelnou komunikaci s hráči.
Profesionální tenis totiž dlouhodobě trpí tím, že nemá jedno centrum moci. ATP řídí mužský okruh, WTA ženský, grandslamy mají vlastní ekonomiku a governance, Mezinárodní tenisová federace zase další část sportu. Hráč může být současně největší hvězdou produktu a pořád nemít jednu instituci, s níž by mohl vyjednávat o celém systému.
Nová rada tenhle chaos sama neodstraní. Dává ale hráčům možnost mluvit se čtyřmi nejbohatšími a nejprestižnějšími turnaji systematičtěji než prostřednictvím veřejných stížností na tiskových konferencích.
Rekordních 108 milionů tak může být zároveň ústupek i obranný tah
Nebylo by fér tvrdit, že US Open zvýšil peníze jen proto, aby umlčel hráče. Jednání o odměnách probíhají delší dobu a americký grandslam už několik sezon prize money výrazně navyšuje. Loni činila celková kompenzace hráčů 90 milionů dolarů a vítězové dvouhry dostali po pěti milionech. Letos se celý balík zvyšuje o dalších 20 procent.
Jenže načasování nelze ignorovat. Přichází po měsících veřejného tlaku, po hrozbě bojkotu a současně s vytvořením poradního orgánu, který má dát hráčům větší hlas.
Grandslamy tím ukazují, že jejich odpovědí nemusí být odmítání každého požadavku. Mohou přidávat peníze, vytvářet nové mechanismy komunikace a současně si ponechat poslední slovo nad tím, jak přesně ekonomický model funguje.
A hráči mohou reagovat úplně stejně pragmaticky: přijmout 108 milionů jako vítězství a přesto nepovažovat spor za ukončený.
Právě to udělali.
Nejde přitom jen o milionáře v semifinále
Při debatě o prize money je snadné narazit na pochopitelnou reakci: proč by měl někdo litovat profesionálního tenisty, který za dva týdny vydělá několik milionů dolarů?
Jenže významnější část ekonomické debaty se odehrává mnohem níž.
Vítěz US Open existenční problémy profesionálního tenisu neřeší. Hráč kolem stovky nebo dvoustovky světového pořadí ano. Musí financovat trenéra, fyzioterapii, cestování, hotely a dlouhé týdny turnajů bez jistoty, že příští zápas vyhraje. Ztráta v prvním kole není pro něj pouze sportovní neúspěch, ale také okamžik, kdy příjmy z turnaje končí a většina nákladů zůstává.
Právě proto je zvýšení prvního kola na 140 tisíc dolarů možná strukturálně zajímavější než půlmilion navíc pro šampiona. US Open navíc letos zavádí dvoumilionový Player Support Program, který má být rovnoměrně rozdělen mezi muže a ženy.
To je část debaty, na níž se pořadatelé a hráči mohou shodnout poměrně snadno: více peněz směrem dolů pomáhá udržet profesionální tenis širší než jen několik desítek ekonomicky zajištěných hvězd.
Složitější otázka začíná ve chvíli, kdy se hráči neptají kolik, ale podle jakého pravidla.
Revenue share by změnil vztah mezi hráčem a grandslamem
Pokud by hráči získali předem dohodnutý podíl na příjmech, přestali by v ekonomickém smyslu fungovat jen jako účastníci turnaje odměnění podle dosaženého kola.
Stali by se mnohem více partnery produktu, který svou přítomností vytvářejí.
Je to logika známá například z některých velkých amerických profesionálních soutěží, kde je rozdělení ligových příjmů mezi majitele a hráče součástí kolektivního vyjednávání. Tenis je ale strukturálně úplně jiný svět: hráči nejsou zaměstnanci jednoho klubu ani jedné ligy a čtyři grandslamy jsou samostatné instituce s různým vlastnictvím, ekonomikou i způsobem řízení.
Právě na tuto odlišnost upozorňují i pořadatelé při vytváření nové hráčské rady. Společné otázky budou řešit společně, ale odměňování a další ekonomické záležitosti musí zároveň respektovat rozdílné struktury jednotlivých grandslamů.
Proto bude hledání jednoho univerzálního procenta mnohem obtížnější, než může znít v hráčském prohlášení.
To ale zároveň neznamená, že se o něj přestanou snažit.
US Open právě koupil klid. Ne nutně konec sporu
Rekordních 108 milionů dolarů je významná částka a bylo by absurdní ji odbýt jako kosmetický ústupek. Hráči dostanou reálně mnohem víc peněz, výrazně roste odměna už v prvním kole a vzniká podpůrný program, který může být důležitý právě pro lidi mimo nejužší světovou špičku.
Současně ale samotní hráči při pochvale US Open udělali něco velmi chytrého. Nezaměnili dobrý výsledek jednoho vyjednávání za splnění dlouhodobého cíle.
Poděkovali za vyšší částku a okamžitě připomněli, že stále chtějí revenue sharing.
A tím se možná nejlépe vysvětluje současná změna profesionálního tenisu.
Ještě před několika lety se velká debata odehrávala kolem otázky, zda grandslam zaplatí dost.
Teď se nejlepší hráči začínají ptát, proč o tom, co je „dost“, rozhoduje grandslam sám.
Rekordních 108 milionů může být historickým vítězstvím.
Pokud ale vznikne skutečný model podílu na příjmech, právě ten může být jednou mnohem důležitější změnou než jakýkoli rekordní šek na letošním US Open.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Reuters – US Open announces record $108 million prize purse [1], Reuters – Grand Slams create player advisory council amid push for increased prize money [2], Reuters – Players would boycott French Open over prize money dispute, says Sabalenka [3], US Open – 2025 US Open prize money sets record for largest purse in tennis history [4].
