Lamine Yamal přitahuje největší pozornost, Mikel Oyarzabal střílí góly, Rodri ovládá střed hřiště a Pedri určuje rytmus. Ani jeden z nich však nestojí nad týmem. Před čtvrtfinále s Belgií proto Španělsko řeší zvláštní otázku: je jeho vyrovnanost dokonalou zbraní, nebo mu v rozhodující chvíli může chybět člověk, který vezme celý zápas na sebe?
Když se utkání dostane do posledních minut a výsledek zůstává nerozhodný, kamera obvykle hledá jednu tvář. Hráče, od kterého fanoušci čekají, že si vezme míč, obejde dva soupeře a rozhodne bez ohledu na to, co bylo napsáno na taktické tabuli.
U Španělska není jasné, na koho by měla zamířit.
Možná na Laminea Yamala, protože právě on dokáže jediným pohybem otevřít obranu. Možná na Pedriho, který vidí přihrávku dřív, než se prostor skutečně objeví. Možná na Rodriho, protože bez něj by se španělská převaha rychle změnila v neuspořádané držení míče. A možná na Mikela Oyarzabala, jenž na turnaji vstřelil čtyři góly a převzal část odpovědnosti, kterou veřejnost automaticky přisuzovala slavnějším spoluhráčům.
Právě nemožnost ukázat na jediného vůdce však nemusí být slabinou. Může být nejpřesnějším vysvětlením, proč Španělsko zatím působí jako nejkompaktnější mužstvo šampionátu.
Soupeř nemá koho vypnout
Proti Argentině lze alespoň část obranného plánu postavit kolem Messiho. Francouzský soupeř musí hledat způsob, jak omezit prostor pro Mbappého. Je to nesmírně těžké, ale zadání je srozumitelné: nejprve je potřeba zastavit hráče, který mění celé rozložení sil.
Španělsko podobný orientační bod nenabízí.
Belgii nestačí zdvojovat Yamala na pravém křídle. Jakmile k němu pošle druhého obránce, otevře prostor pro Pedriho, Daniho Olma nebo nabíhajícího Pedra Porra. Nemůže se soustředit pouze na Oyarzabala, protože španělský útočník často opouští klasickou pozici hrotu a uvolňuje místo spoluhráčům přicházejícím z druhé vlny.
Jestliže soupeř stáhne mužstvo hlouběji, Španělé jej mohou držet pod tlakem trpělivou kombinací. Když proti nim vystoupí, Rodri a Pedri dokážou první linii presinku rozebrat přihrávkou mezi hráče. A pokud se zápas uzavře, trenér Luis de la Fuente může sáhnout na lavičku, aniž by tím změnil ambice mužstva.
Španělsko nemusí čekat, až se probudí jeho největší hvězda. Každá část sestavy má vlastní způsob, jak utkání posunout.
Yamal je tvář, ale zatím ne vládce mužstva
Nejbližší tradičnímu postavení hlavní hvězdy je Lamine Yamal. Je největším marketingovým magnetem týmu, soupeři mu věnují zvláštní pozornost a prakticky každý jeho dotek s míčem vyvolává očekávání.
Přesto španělský turnaj nestojí na jeho produktivitě. Yamal do čtvrtfinále vstupuje s jediným gólem, částečně i kvůli tomu, že na šampionát přijel po zdravotně komplikovaném závěru klubové sezony. Jeho vliv je stále výrazný, ale mužstvo nemuselo čekat, až začne rozhodovat každý zápas sám.
To může být pro devatenáctiletého hráče paradoxně ideální prostředí.
Španělsko po něm chce odvahu, práci jeden na jednoho a schopnost rozvrátit obrannou strukturu. Nežádá však, aby při každém útoku nesl odpovědnost za osud celé země. Když se jeho kličky nedaří, mužstvo má další řešení. Když soupeř uzavře jeho stranu, hra se může přesunout jinam.
Yamal tak smí být rozdílovým hráčem, aniž by se musel stát jediným zdrojem rozdílu.
Právě to odlišuje současné Španělsko od týmů, které si postupně zvyknou předávat míč své největší hvězdě a čekat, co vymyslí. Takový plán může fungovat celé roky. Současně ale vytváří závislost, která se projeví ve chvíli, kdy hvězda narazí na dokonale připraveného soupeře nebo jednoduše nemá svůj den.
Oyarzabal dělá práci, za kterou jiní sbírají obdiv
Kdybychom hledali nejproduktivnějšího španělského hráče turnaje, nedošli bychom k Yamalovi, Pedrimu ani Olmovi. Čtyři góly vstřelil Mikel Oyarzabal, tedy fotbalista, jehož jméno málokdy stojí na plakátu před jmény spoluhráčů.
Jeho pozice v týmu přitom přesně vystihuje španělský model.
Oyarzabal není klasický hrotový útočník, kolem kterého se musí přestavět celá hra. Nečeká pouze ve vápně a nevyžaduje stálý přísun centrů. Stahuje se pro míč, propojuje záložníky s křídly a otevírá prostory hráčům, kteří se dostávají do zakončení místo něj.
Jeho góly nejsou výsledkem toho, že by mu mužstvo všechno obětovalo. Přicházejí jako přirozený důsledek pohybu celé útočné sestavy. Oyarzabal proti Rakousku skóroval dvakrát, ale jeho hodnota pro tým nezačíná ani nekončí v kolonce střelců.
Právě takový hráč bývá pro vyvážené mužstvo nepostradatelný. Nepotřebuje být středem systému, protože rozumí tomu, kde systém právě potřebuje jeho přítomnost.
Skutečnou hvězdou může být způsob, jakým Španělsko brání
Debata o chybějícím spasitelovi se obvykle soustředí na útok. Španělská největší síla na turnaji však možná vůbec neleží před soupeřovou brankou.
Před čtvrtfinále s Belgií Španělsko stále neinkasovalo. Nedosahuje toho hlubokým blokem ani úzkostlivým odkopáváním míčů z vlastního vápna. Brání tím, že soupeře téměř nepouští k tomu, aby mohl skutečně útočit.
Drží v průměru přibližně dvě třetiny času míč, po jeho ztrátě jej získává zpět rychleji než ostatní týmy a protivníky nutí hrát daleko od branky Unaie Simóna. Španělský gólman čelil během pěti utkání pouze pěti střelám mířícím mezi tyče.
To není pouze obranná statistika. Je to obraz společného fungování celého mužstva.
Oyarzabal zahajuje presink, Yamal a levé křídlo zavírají přihrávky směrem k postranním čarám, Pedri s Rodrim sbírají odražené míče a vysoko postavená obrana zmenšuje hřiště. Každý hráč má část odpovědnosti a nikdo nemůže čekat, až problém vyřeší spoluhráč.
Španělsko proto nepůsobí jako soubor hvězd. Připomíná klubové mužstvo, které spolu pracuje každý den a přesně ví, kam se posune následující hráč. De la Fuente zná velkou část sestavy už z mládežnických reprezentací a společně vybudovaný způsob hry přenesl přes triumf v Lize národů i titul mistrů Evropy až na současné mistrovství světa. Španělé před Belgií neprohráli 35 utkání v řadě.
Dokud plán funguje, nikomu spasitel nechybí
Vyrovnanost má jednu zásadní přednost: mužstvo se nerozpadne s prvním slabším výkonem jednotlivce.
Rodri nemusí dominovat v každém souboji, protože Pedri mu může pomoci s rozehrávkou. Yamal nemusí dát gól, pokud Oyarzabal využije prostor, který jeho pohyb vytvoří. Ani Oyarzabal nemusí rozhodnout, protože proti Portugalsku přišel vítězný zásah až od Mikela Merina z lavičky.
Španělsko si může dovolit různé hrdiny pro různé zápasy.
Na dlouhém turnaji je to téměř ideální stav. Hráči šetří fyzické i psychické síly, odpovědnost se rozkládá a soupeř musí připravit plán na celé mužstvo, nikoli na jednu osobnost.
Potíž přichází až ve chvíli, kdy systém narazí na systém stejně kvalitní. Když soupeř zavře prostory, přestane dělat chyby a donutí Španěly hrát způsobem, který jim není příjemný.
Tehdy už nestačí, že každý dobře plní svoji roli.
Co se stane, když Belgie zápas rozbije?
Belgie není tak stabilní jako Španělsko, ale do čtvrtfinále přichází po období výrazného zlepšení. Po rozpačitém začátku turnaje vyřadila Senegal a poté porazila domácí Spojené státy 4:1. V posledních třech utkáních vstřelila dvanáct branek.
Její šance neleží v tom, že by se snažila Španělsko porazit v trpělivé kontrole míče. Potřebuje zápas narušit, vytvořit přechodové situace a přimět favorita, aby se pohyboval v neuklizeném prostoru.
Právě v chaosu může španělská vyrovnanost poprvé narazit na své limity.
Belgii stačí několik rychlých výpadů, standardní situace nebo jeden odražený míč, aby se dokonale organizované utkání změnilo v nervózní honbu za výsledkem. Pak se ukáže, kdo ve španělské sestavě přijme odpovědnost nikoli za svoji část plánu, ale za celý zápas.
Bude to Yamal, který přestane čekat na ideální situaci a začne obranu napadat při každém doteku? Pedri, jenž si vyžádá míč i pod největším tlakem? Rodri střelou zpoza vápna? Nebo Oyarzabal, který se z nenápadného spojovacího článku znovu promění ve střelce?
Španělsko má dost kandidátů. Zatím však nemuselo určit jednoho.
Velké zápasy někdy chtějí něco nerozumného
Každý trenér touží po týmu, který rozumí prostoru, drží strukturu a nepropadá individuálnímu sobectví. Vyřazovací fotbal však není vždy spravedlivý k mužstvu, které dělá většinu věcí správně.
Někdy rozhodne střela z třiceti metrů, riskantní klička proti dvěma hráčům nebo přihrávka, kterou by trenér za běžného stavu označil za zbytečně nebezpečnou. Velké osobnosti bývají výjimečné i tím, že poznají chvíli, kdy je potřeba na několik sekund přestat poslouchat systém.
Právě toto je poslední otázka nad španělským týmem.
Ne zda má dost kvality. Té má možná více než kdokoli jiný. Ne zda umí kontrolovat zápasy. Dosavadní průběh turnaje ukazuje, že je kontroluje téměř dokonale. Otázkou je, zda některý z jeho hráčů dokáže ve chvíli největšího odporu vystoupit z bezpečí společného mechanismu a udělat něco, co nebude předem připravené.
Yamal k tomu má talent. Pedri představivost. Rodri autoritu. Oyarzabal instinkt.
Možná tedy Španělsko jednoho spasitele nepotřebuje proto, že jím může být pokaždé někdo jiný.
Dokonalý tým, dokud nepotřebuje jediného hrdinu
Španělská vyrovnanost není nedostatkem osobností. Je výsledkem toho, že žádná z nich nemusí zastiňovat ostatní.
Lamine Yamal může být největším talentem mužstva, aniž by mu každý útok musel projít přes nohu. Rodri může být jeho nejdůležitějším hráčem, aniž by sbíral góly a titulní fotografie. Oyarzabal může být nejlepším střelcem, a přesto zůstat součástí mechanismu místo jeho jediného cíle.
Pro Belgii je to špatná zpráva. Nemůže Španělsku vzít jednoho hráče a očekávat, že tím odnese také jeho sebevědomí, tvořivost a schopnost rozhodovat.
Současně ale platí, že ani dokonale rozložená kvalita nezaručuje odpověď na poslední minuty zápasu, v němž přestanou fungovat obvyklá řešení.
Čtvrtfinále proto neprověří jen to, zda je Španělsko lepším týmem než Belgie. Ukáže také, zda kolektiv bez jediného spasitele dokáže přežít okamžik, kdy celý stadion začne nějakého hledat.
Zdroje: Reuters [1], Reuters [2], FIFA [3], FIFA [4], Opta Analyst [5], Financial Times [6], IMAGO [foto]
