A možná právě v tom je celé tajemství současného Montrealu.
St. Louis totiž nepůsobí jako trenér, který by se snažil budovat odstup nebo autoritu skrze chlad. Nepůsobí jako člověk zavřený v kanceláři nad tabletem a statistikami. Když mluví o svém týmu, zní spíš jako bývalý spoluhráč, který stále přesně ví, co hráči v danou chvíli cítí. A Canadiens tomu začínají věřit téměř bezvýhradně.
Nikdy neměl vypadat jako superstar NHL
Možná právě proto jeho příběh v Montrealu funguje tak silně.
St. Louis nebyl generační talent, kterému všichni od mládí prorokovali Hall of Fame kariéru. Nebyl draftovaný. Nebyl ideální fyzický prototyp. Dlouho působil jako hráč, kterého NHL respektuje méně, než by měla.
Jenže přesně z toho si vybudoval vlastní identitu.
Když pak v dresu Tampa Bay Lightning vyhrál Stanley Cup, získal Hart Trophy nebo Art Ross Trophy, nepůsobil jako nedotknutelná superstar. Spíš jako někdo, kdo si každé místo v lize doslova vybojoval.
A stejný pocit dnes vyzařuje i z jeho Montrealu.
Canadiens nepůsobí jako mužstvo složené z privilegovaných hvězd, které automaticky očekávají úspěch. Působí jako tým, který chce soupeře udřít energií, emocemi a vírou ve vlastní růst.
Tohle není náhoda. Tohle je St. Louisův otisk.
Montreal mu nevěří proto, že je slavný. Věří mu proto, že je autentický
V NHL existuje spousta bývalých velkých hráčů, ze kterých se nikdy nestali velcí trenéři. A často ze stejného důvodu: hráči v kabině rychle poznají, když někdo jen recituje leadershipové fráze.
U St. Louise ten problém evidentně neexistuje.
Když po postupu přes Tampu pronesl v kabině emotivní řeč inspirovanou filmem Vlk z Wall Street a zakončil ji legendárním „We’re not leaving!“, nepůsobilo to trapně ani strojeně. Naopak. Hráči Canadiens o tom mluvili jako o momentu, který je okamžitě strhl.
Stejně reagoval i Jakub Dobeš, který po jednom z předchozích zápasů přiznal, že motivační speech svého trenéra „nikdy nezapomene“.
A přesně to je možná největší síla současného Montrealu:
hráči nepůsobí dojmem, že jen plní systém. Působí dojmem, že svému trenérovi skutečně věří.
St. Louis netrénuje jako analytik. Trénuje jako člověk, který si tím prošel
Velmi zajímavé je i to, jak o koučování mluví samotný St. Louis.
Nevystupuje jako člověk posedlý kontrolou každého detailu. Naopak často zdůrazňuje empatii, vlastní chyby z hráčských let nebo snahu pochopit psychiku hráče v konkrétním momentu.
To je v dnešní NHL poměrně netypické.
Moderní hokej je stále více založený na strukturách, datech a automatizovaných reakcích. Jenže playoff často rozhodují situace, kdy se systém začne rozpadat a hráči potřebují hlavně důvěru.
A právě tam začíná být St. Louis extrémně silný.
Nepůsobí jako trenér, který chce hráče přetvořit do jednoho modelu. Spíš jako někdo, kdo z nich dokáže vytáhnout odvahu hrát vlastní hokej i pod obrovským tlakem.
Proto Montreal v těchto playoff nepůsobí svázaně. Naopak. Canadiens často vypadají, jako by si velké momenty užívali.
Bell Centre znovu našlo tvář, se kterou se dokáže spojit
V Montrealu vždy existoval zvláštní vztah mezi městem a lidmi, kteří reprezentovali Canadiens. Fanoušci tam nechtějí jen vítěze. Chtějí osobnosti, ve kterých vidí sami sebe.
A St. Louis do toho zapadá dokonale.
Rodák z Lavalu, bývalý fanoušek Canadiens, člověk, který ještě jako dítě zůstával vzhůru po večerce, aby mohl sledovat playoff zápasy Montrealu. Dnes vede stejný klub ve chvíli, kdy Bell Centre znovu připomíná nejdivočejší roky montrealského hokeje.
A nejzajímavější na tom je, že celé to spojení zatím nepůsobí vyčerpaně ani nostalgicky.
Naopak.
Montreal začíná mít pocit, že pod St. Louisem možná nevzniká jen sympatický mladý tým. Že možná vzniká nová identita Canadiens pro další dekádu.
A právě proto dnes Bell Centre reaguje na svého trenéra skoro stejně hlasitě jako na góly.
foto youtube
