Devatenáct přišlo na svět v zahraničí, většinou v evropských zemích, jejichž fotbalové akademie je také vychovaly. Znamená to, že marocký úspěch ve skutečnosti vyrobila Evropa? Anebo se jen musíme zbavit příliš jednoduché představy o tom, co dnes znamená reprezentovat svou zemi?
Když francouzští fotbalisté ve čtvrtek večer ukončili marockou cestu mistrovstvím světa, nebylo těžké v zápase vidět symboliku, která přesahovala samotné čtvrtfinále. Proti sobě stály dvě reprezentace propojené migrací, rodinnými vazbami i společným fotbalovým prostředím mnohem těsněji, než napovídaly vlajky vedle výsledku.
Francie vyhrála 2:0 a zaslouženě postoupila do semifinále. Maroko podle svého trenéra Mohameda Ouahbiho narazilo na lepší tým, který přesněji pracoval s míčem a nedovolil soupeři rozvinout jeho obvyklou hru. Tím skončil další výrazný marocký turnaj, během něhož Severoafričané vyřadili Nizozemsko, porazili Kanadu a znovu se dostali mezi osm nejlepších reprezentací světa.
Přesto nejzajímavější část jejich příběhu neležela jen na hřišti.
Maroko totiž nastoupilo na šampionát s mužstvem, v němž bylo více hráčů narozených ve Španělsku než přímo v Maroku. Další pocházeli z Francie, Belgie, Nizozemska nebo Kanady. Kapitán Achraf Hakimi se narodil v Madridu, Brahim Díaz v Málaze, Noussair Mazraoui v nizozemském Alphen aan den Rijn a brankář Yassine Bounou v Montréalu.
Z šestadvaceti nominovaných hráčů se jich devatenáct narodilo mimo zemi, kterou na mistrovství světa reprezentovali. Osmnáct z nich přišlo na svět v Evropě.
Na první pohled se proto nabízí provokativní závěr: Maroko těží z hráčů, které mu vychovaly jiné země. Jenže taková věta je sice částečně pravdivá, zároveň však vynechává téměř všechno podstatné.
Místo narození není celý životopis
Fotbal má stále sklon zacházet s národností, jako by šlo o jednoduchý údaj z cestovního pasu. Hráč se někde narodil, tam tedy údajně patří. V realitě současné Evropy však může jeden člověk vyrůstat mezi několika kulturami, jazyky a domovy zároveň.
Dítě narozené v Paříži marockým rodičům může chodit do francouzské školy, trénovat ve francouzském klubu, doma mluvit arabsky nebo francouzsky, trávit prázdniny u příbuzných v Maroku a sledovat zápasy obou reprezentací. Francie pro něj nemusí být cizí zemí. Maroko však kvůli tomu také nepřestává být součástí jeho identity.
Právě v tom je problém poznámek, že někteří reprezentanti „zemi svého dresu znají jen z letadla“. U jednotlivých hráčů může být vazba různě silná, nelze ji však spolehlivě měřit rodným listem. Místo narození říká, kde člověk přišel na svět. Neříká, jakou řečí na něj mluvili rodiče, kam patřila jeho širší rodina ani kterou část své identity považuje za důležitější.
Marocký tým tedy není skupinou Evropanů, kteří si z praktických důvodů vypůjčili africký dres. Je mužstvem lidí, jejichž životy často patří do dvou zemí současně.
Francie je zásobárnou talentu pro celý svět
Čtvrtfinále zároveň ukázalo, jak zvláštní postavení má v současném reprezentačním fotbale Francie. Na mistrovství světa nastoupilo 99 hráčů narozených ve Francii, ale pouze dvanáct z nich reprezentovalo francouzský národní tým. Zbytek se rozptýlil mezi desítky jiných výběrů.
Paříž a její předměstí dnes fungují jako jedna z nejvýkonnějších továren na fotbalisty na světě. Hustá síť klubů, silná trenérská kultura, obrovská konkurence a populace složená z rodin s vazbami na Afriku, Karibik i další části světa vytvářejí talent v množství, které se do jedné reprezentace jednoduše nevejde.
Francouzský systém tak současně posiluje vlastní mužstvo i jeho budoucí soupeře. Vychovává hráče pro Senegal, Alžírsko, Tunisko, Pobřeží slonoviny, Kamerun, Demokratickou republiku Kongo nebo právě Maroko.
To však neznamená, že tyto země pouze sbírají fotbalisty, o které Francie neměla zájem. Někteří hráči si svou reprezentaci vyberou brzy a nikdy se nepokoušejí proniknout do francouzského seniorského týmu. Jiní projdou mládežnickými výběry země narození a rozhodnou se později.
Z devatenácti marockých reprezentantů narozených v zahraničí se podle analýzy Oxfordské univerzity jedenáct přiklonilo k Maroku od začátku své reprezentační kariéry. Osm dalších dříve působilo v mládežnickém nebo jiném reprezentačním systému druhé země.
Ani marocká sestava proto nemá jeden společný příběh. Pro někoho byla země rodičů první volbou. Pro jiného se jí stala až ve chvíli, kdy pochopil, že jeho cesta do francouzské, španělské nebo belgické reprezentace bude složitá.
Obě motivace mohou existovat současně. Rodinná identita a sportovní kalkul se navzájem nevylučují.
Maroko nečekalo, koho mu Evropa nechá
Podstatný rozdíl mezi Marokem a řadou dalších afrických reprezentací neleží pouze v počtu hráčů narozených v zahraničí. Spočívá v tom, jak systematicky s nimi federace pracuje.
Marocký svaz vytvořil v Evropě síť lidí, kteří sledují mladé fotbalisty s marockými kořeny, komunikují s jejich rodinami a představují jim dlouhodobý reprezentační projekt. Nečeká, až se hráč ve třiadvaceti letech nedostane do jiného národního týmu a sám zavolá. Snaží se vztah budovat mnohem dříve.
Fotbalisté přitom nedostávají jen možnost zahrát si na velkém turnaji. Maroko jim nabízí špičkové tréninkové zázemí, ambiciózní mužstvo a federaci, která v posledních letech investovala do mužského, ženského i mládežnického fotbalu. Součástí projektu je také akademie Mohammeda VI., jež vychovává hráče přímo v zemi a ukazuje, že marocký plán nestojí pouze na dovozu hotových profesionálů z Evropy.
Právě tady se láme rozdíl mezi využíváním diaspory a závislostí na ní.
Kdyby Maroko jen čekalo na hráče, kteří neuspějí ve Francii nebo Španělsku, nevytvořilo by stabilní reprezentaci. Mělo by sbírku jednotlivců s kvalitním fotbalovým vzděláním, ale bez společné představy, proč spolu hrají. Výsledky posledních let však ukazují, že federace dokázala evropsky vychované hráče zasadit do projektu, s nímž se chtějí ztotožnit.
To je také důvod, proč nelze marocký úspěch automaticky vydávat za důkaz vzestupu celého afrického fotbalu.
Jedno Maroko nevyřešilo problémy kontinentu
Africké reprezentace na mistrovství světa nepředvedly jednotný nástup mezi elitu. Tunisko skončilo už ve skupině, Pobřeží slonoviny, Senegal, Alžírsko, Ghana a Demokratická republika Kongo vypadly v prvním vyřazovacím kole. Egypt se dostal o krok dál, ale proti Argentině skončil v osmifinále. Maroko zůstalo jediným africkým čtvrtfinalistou.
Věta, že „Afrika už není outsider“, proto zní lépe, než odpovídá realitě.
Kontinent stále trápí velké rozdíly v infrastruktuře, práci svazů, domácích soutěžích i schopnosti udržet dlouhodobý sportovní plán. Některé reprezentace mají mimořádné hráče, ale fungují v prostředí, které jejich talent spíše komplikuje. Jiné dokážou na jeden turnaj sestavit silný kádr, aniž by na něj navázaly v dalších letech.
Maroko není důkazem, že africký fotbal jako celek dohnal Evropu a Jižní Ameriku. Je důkazem, že konkrétní africká země našla model, jak spojit vlastní investice s potenciálem milionů lidí žijících v zahraničí.
A právě tuto část jeho úspěchu nelze jednoduše okopírovat.
Silná diaspora sama o sobě nezaručuje výsledky. Potřebuje federaci, která ji dokáže oslovit, trenéra schopného vytvořit fungující tým a domácí prostředí, jež nebude zahraniční hráče vnímat jako cizince přicházející zabrat někomu místo.
Pravidla se přizpůsobila světu, v němž lidé skutečně žijí
Proměnu reprezentací umožnila také FIFA. Její pravidla dnes připouštějí, aby hráč za přesně stanovených podmínek změnil národní asociaci, pokud má občanství nové země a jeho předchozí reprezentační starty nesplňují podmínky, které by jej definitivně připoutaly k prvnímu mužstvu.
Mládežnické zápasy ani běžná přátelská utkání hráče automaticky neuzamknou navždy. Změna je v zásadě možná pouze jednou a u fotbalistů, kteří už nastoupili v oficiální seniorské soutěži, platí další omezení. FIFA pravidla výrazně modernizovala v roce 2020 právě proto, že starší systém stále hůře odpovídal životům lidí s více občanstvími a legitimními vazbami k několika zemím.
Tato pravidla samozřejmě otevírají prostor ke kalkulu. Federace bojují o mladé hráče, trenéři je někdy povolávají i proto, aby si zajistili jejich budoucnost, a samotní fotbalisté zvažují, kde mají větší šanci na mistrovství světa.
Reprezentační fotbal však nikdy nebyl zbaven strategie. Rozdíl je pouze v tom, že se dnes rozhodování odehrává v mnohem širším prostoru.
Dříve mohla být volba národního týmu samozřejmostí, protože většina hráčů měla pouze jednu reálnou možnost. Dnes může osmnáctiletý talent současně splňovat podmínky pro Francii, Maroko a třeba ještě zemi narození jednoho z rodičů. Jeho rozhodnutí proto nemusí odhalovat nedostatek loajality. Může být pouze důsledkem života, který se nevejde do jediné vlajky.
Národní tým už není mapa porodnic
Maroko na mistrovství světa nic nepředstíralo. Jeho hráči měli marocké občanství, marocké rodiny a podle pravidel FIFA plné právo zemi reprezentovat. Současně je pravda, že většinu z nich fotbalově vzdělaly evropské kluby a že bez migrační historie by tak silný výběr pravděpodobně nevznikl.
Obě skutečnosti lze přijmout bez potřeby jednu z nich zamlčet.
Marocký tým byl africký svou reprezentací, evropský velkou částí fotbalové výchovy a globální životní zkušeností svých hráčů. Právě proto tak přesně odpovídal světu, v němž vznikl.
Otázka, zda byl „dost marocký“, proto možná míří špatným směrem. Mnohem zajímavější je, proč stále očekáváme, že národní tým musí být věrným obrazem porodnic uvnitř státních hranic.
Reprezentace už dávno neukazují pouze to, kde se lidé narodili. Ukazují také, kam se jejich rodiny stěhovaly, kde dostali příležitost, jaké identity si uchovaly a kterou část svého příběhu se rozhodli přenést na hřiště.
Maroko ve čtvrtfinále s Francií skončilo. Pohled na to, co dnes může znamenat hrát za svou zemi, však změnilo mnohem trvaleji než jedním výsledkem.
NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY Z MISTROVSTVÍ SVĚTA
Zdroje: Reuters [1], Reuters [2], The Guardian [3], University of Oxford – COMPAS [4], FIFA [5], FIFA [6], CAF [7], IMAGO [foto]
