Divák doma vidí ruce, lokty, tahání, těla padající k zemi, hráče stojící skoro nalepené u rohového kopu, tvrdé zákroky za hranou běžné play-off intenzity. A pak čeká kartu, varování, zásah VAR, aspoň nějaký signál, že hranice pořád existuje.
A ono nic.
Francie proti Paraguayi tenhle pocit nabídla v plné parádě. Francie vyhrála 1:0, Mbappé rozhodl z penalty, Paraguay vypadla. Jenže vedle výsledku zůstal viset ještě jeden zápas. Ten rozhodcovský. Ten, ve kterém se člověk ptal, proč uzbecký rozhodčí Ilgiz Tantashev viděl tolik francouzských prohřešků a u Paraguaye jako by měl místy zapnutý režim „necháme hrát“.
Tantashev nebyl náhodný pán s píšťalkou
Je fér říct hned na začátku jednu věc: Tantashev není žádný člověk vytažený z letištní fronty a poslaný pískat osmifinále mistrovství světa. Jde o zkušeného uzbeckého rozhodčího, mezinárodní licenci FIFA má od roku 2013 a v Asii pískal velké zápasy. Takže jednoduchá odpověď „kdo mu dal píšťalku“ zní: fotbalový systém, který ho na tuhle úroveň dlouhodobě posouval.
Právě proto je ale jeho výkon proti Paraguayi zajímavější. Nešlo o neznámého rozhodčího, který by zkolaboval pod tlakem velkého zápasu. Šlo o sudího, který nastavil tak volný metr, že Paraguay velmi rychle pochopila, že se v něm dá žít.
A nejen žít. Dá se v něm hrát celý zápas.
Rozhodčí metr není technický detail. Je to jazyk utkání. Když rozhodčí brzy ukáže, že ruce, držení a zákroky zezadu trestat bude, hráči se přizpůsobí. Když naopak pustí dva, tři, čtyři hraniční momenty, hráči si to také přečtou. Ne jako morální vzkaz, ale jako taktickou informaci.
Paraguay ji přečetla velmi dobře.
Když projde první špinavost, přijde další
Tvrdost do fotbalu patří. Zvlášť v play-off. Nikdo nechce osmifinále, kde se každý kontakt píská jako dotek porcelánové vázy. Jenže Francie–Paraguay nebyla jen tvrdá. Byla postupně otrávená.
Mbappé šel opakovaně k zemi. Rabiot dostal tvrdě naloženo. Koundé v závěru schytal zásah do obličeje. U standardek se Paraguay chovala, jako by vzdálenost 9,15 metru byla jen volitelné doporučení pro slušně vychované lidi. A přesto z toho dlouho nevznikal pocit, že rozhodčí zápas drží pevně v ruce.
Spíš naopak. Vypadalo to, že hráči Paraguaye testují hranici a pokaždé, když nenarazí, posunou se o kousek dál.
Tohle je možná největší problém benevolentního řízení. Jeden nepísknutý moment sám o sobě ještě zápas nezničí. Ale když se opakuje, začne měnit chování týmu. Hráči pochopí, že nejde jen o pravidla na papíře, ale o pravidla, která se v daný večer skutečně používají.
A včera se používala velmi zvláštně.
VAR není uklízečka po rozhodčím
Tady přichází častá divácká otázka: proč to nevyřešil VAR? Vždyť tam sedí lidé u obrazovek. Vidí opakované záběry. Mají čas. Mají kamery. Tak proč nezastavili víc situací, které v televizi vypadaly zjevně?
Protože VAR není uklízečka po rozhodčím. A to je pro diváky strašně frustrující.
VAR nemá napravovat každý špatně odpískaný faul, každé nedotažené varování, každou žlutou kartu, kterou by si někdo zasloužil. Do hry vstupuje jen u omezeného okruhu situací: gól, penalta, přímá červená karta, záměna hráče a jasná chyba v těchto kategoriích. Jinými slovy, VAR nevidí zápas jako plynulý příběh. Vidí izolované incidenty, které musejí splnit vysoký práh.
Divák vidí vzorec. VAR vidí incident.
A v tom je obrovský rozdíl. Divák po hodině řekne: Paraguay už toho má dost, tohle se musí trestat. VAR ale nehodnotí celkový pocit, otrávenost zápasu ani to, že jeden tým postupně nasbíral katalog malých špinavostí. Pokud konkrétní moment není jasná červená, penalta nebo jiný zásah do jeho kompetence, často zůstane jen u tichého sledování.
Proto se může stát, že divák zuří, komentátor kroutí hlavou, hráči protestují a VAR mlčí. Ne nutně proto, že nic nevidí. Ale protože fotbal mu nedal pravomoc opravit všechno, co smrdí.
Největší moc má pořád člověk na hřišti
Francie nakonec dostala penaltu až po zásahu VAR, když byl ve vápně faulován Désiré Doué. Mbappé proměnil a Paraguay zaplatila za svůj kontaktní fotbal přesně tam, kde už kontakt nešlo zamést pod trávník.
Jenže právě tenhle moment ukázal paradox celého večera. VAR umí vytáhnout jednu zásadní situaci. Neumí ale zpětně nastavit metr, který měl být jasnější už dávno předtím.
Rozhodčí má pořád obrovskou moc. Nejen pískat jednotlivé fauly, ale řídit povahu zápasu. Když nastaví hranici brzy, může zabránit tomu, aby se z tvrdosti stal systém. Když ji nenastaví, tým jako Paraguay pochopí, že zápas se dá posunout z fotbalu do zápasu nervů, těl a tolerance.
A přesně to se stalo.
Tantashev možná neviděl úplně jiný zápas. Možná jen viděl stejný zápas s jiným prahem bolesti. Problém je, že když je práh rozhodčího moc vysoko, hráči ho začnou používat jako taktickou výhodu.
A divák pak sedí u televize, vidí další ruku, další pád, další strkanici, další zákrok mimo míč a ptá se úplně přirozeně: sledujeme všichni stejný zápas?
Ve Francie–Paraguay odpověď zněla dlouho dost nepříjemně.
Ne tak docela.
Zdroje: The IFAB – VAR protocol [1], Inside FIFA – Uzbekistan referees [2], The Independent [3], Reuters [4], Channel NewsAsia [5], foto IMAGO
