Legendární kapitán AC Milán a italské reprezentace zemřel ve věku 66 let. Klub jeho úmrtí potvrdil v pátek 31. července. Baresi během dvacetileté hráčské kariéry neoblékl jiný klubový dres, patnáct sezon nosil kapitánskou pásku Milána a po skončení kariéry zůstal jednou z hlavních tváří klubu. AC Milán s ním vyřadil číslo 6, které už neměl nosit nikdo další.
Jeho odkaz ale nelze vysvětlit samotnou věrností ani šesti tituly v Serii A a třemi triumfy v Poháru mistrů evropských zemí a Lize mistrů. Baresi byl především obráncem, který pochopil, že nejlepší zákrok je ten, k němuž vůbec nemusí dojít.
Obránce, který neustupoval před útočníkem
Tradiční libero čekalo za obrannou řadou. Když spoluhráč prohrál souboj, poslední muž situaci uklidil. Baresi dokázal tuto roli obrátit. Nečekal, co soupeř provede, ale rozhodoval, kam ho vůbec pustí.
Pod Arrigem Sacchim se stal velitelem vysoko postavené zónové obrany, která postupovala dopředu společně se zálohou a útokem. Milan nebránil hluboko před vlastní brankou. Zkracoval hřiště, tlačil soupeře do malého prostoru a nutil jej zpracovávat míč rychleji, než bylo příjemné. Baresi nestál za spoluhráči jako pojistka. Stál uprostřed systému a určoval, kdy celá čtveřice vystoupí, kdy sevře prostor a kdy nechá útočníka spadnout do ofsajdu.
Na starých záběrech je často vidět jeho zdvižená paže. Nebyla to prosba k rozhodčímu, ale závěrečná tečka za pohybem celé obrany. Baresi už věděl, že soupeř je v ofsajdu, protože okamžik předtím sám určil, kde obranná linie bude stát.
To vyžadovalo mnohem víc než rychlost a dobrý odhad skluzu. Jediné opožděné vystoupení mohlo otevřít desítky metrů volného prostoru. Jediný obránce, který by nepochopil signál, mohl zničit práci celého mužstva. Vedle Baresiho však stáli Mauro Tassotti, Alessandro Costacurta a Paolo Maldini. Nešlo jen o čtyři výjimečné fotbalisty, ale o obranu, která se dokázala pohybovat jako jediný celek.
Milan díky němu nebránil branku. Bránil celý zápas
Milan Sacchiho a později Fabia Capella bývá připomínán kvůli Ruudu Gullitovi, Marcu van Bastenovi, Franku Rijkaardovi nebo Carlu Ancelottimu. Jeho skutečná převaha však začínala u obranné linie.
Baresi dovoloval týmu stát vysoko a držet soupeře daleko od vlastní branky. Když Milan přišel o míč, nemusel ustupovat o třicet metrů a znovu stavět obranný blok. Dokázal protivníka okamžitě sevřít, protože kapitán kontroloval prostor za záložníky.
Právě tato odvaha pomohla Milánu vytvořit sérii 58 ligových zápasů bez porážky mezi květnem 1991 a březnem 1993. Tým přezdívaný Gli Invincibili nebyl neporazitelný pouze proto, že měl skvělé útočníky. Soupeři proti němu často nedostali dost času ani prostoru, aby vlastní útok vůbec rozvinuli.
Baresi tak změnil samotný význam obránce. Nebyl hráčem, který pouze ničil soupeřovu tvorbu. Začínal vlastní útok, určoval výšku postavení mužstva a prostřednictvím obranné linie ovlivňoval, kde se bude hrát.
Moderní trenéři dnes požadují po stoperech přesnou rozehrávku, vystupování do zálohy, kontrolu velkého prostoru za vysokým presinkem a schopnost ubránit útočníka bez okamžité pomoci. Baresi mnoho z těchto požadavků plnil v době, kdy se od obránce stále očekávalo především to, že míč odkopne co nejdál od vlastní branky.
Nebyl vysoký. Proto musel být rychlejší v hlavě
Baresiho výška by dnes pravděpodobně vyvolala debatu, zda může hrát stopera v největším evropském klubu. On však ukázal, že obránce nemusí být u míče první, pokud jako první pochopí, kam míč dopadne.
Souboje vyhrával postavením těla, správně zvolenou vzdáleností a načasováním. Dokázal ustupovat tak, aby útočníka nezval k přihrávce za obranu, ale zároveň ho nepustil do prostoru pro střelu. Když vystoupil, nešlo o zoufalý pokus napravit chybu. Většinou už měl spočítáno, že se k míči dostane.
Jeho způsob hry možná nevytvářel tolik snadno sdílených momentů jako driblink Diega Maradony nebo góly Van Bastena. Právě v tom ale spočívala jeho hodnota. Baresi odstraňoval nebezpečí dřív, než se z něj stala dramatická situace. Čím lépe hrál, tím méně práce jeho obrana zdánlivě měla.
Zůstal také tehdy, kdy Milan nebyl velký
Věrnost jednomu klubu dnes často získává romantický nádech, který zakrývá okolnosti. Baresi však nezůstal v Miláně pouze během evropských triumfů. Prošel s ním také obdobím dvou sestupů do Serie B a let, kdy klub ještě nepřipomínal globální velmoc éry Silvia Berlusconiho.
Kapitánem se stal už ve 22 letech. Jeho autorita proto nevznikla jen díky trofejím, ale také díky tomu, že byl přítomen při pádu i návratu. Když potom vedl jednu z nejslavnějších sestav historie, nebyl hvězdou, která přišla do hotového projektu. Byl součástí klubu ještě předtím, než se z něj stal nejlepší tým Evropy.
Za AC Milán odehrál 719 soutěžních utkání. Vyhrál šest italských titulů, třikrát nejprestižnější evropskou klubovou soutěž, dvakrát Interkontinentální pohár a čtyřikrát italský Superpohár. Čísla vysvětlují rozsah jeho kariéry. Nevysvětlují však, proč Milán po jeho odchodu vyřadil číslo 6.
Číslo nebylo vyřazeno pouze kvůli výsledkům. Stalo se symbolem funkce, kterou Baresi v klubu zastával. Byl kapitánem, organizátorem, pamětí týmu a člověkem, jehož přítomnost spojovala slabší začátek osmdesátých let s pozdější evropskou dominancí.
Finále, do něhož se vrátil téměř bez tréninku
Jeho reprezentační kariéru nejlépe vystihuje mistrovství světa 1994. Baresi si ve skupinové fázi poranil koleno a podstoupil operaci. Zdálo se, že pro něj turnaj skončil. Přesto se vrátil do finále proti Brazílii, aniž by předtím absolvoval běžnou přípravu.
Odehrál 120 minut zápasu, v němž Itálie udržela Romária, Bebeta a další brazilské útočníky bez gólu. Teprve při penaltovém rozstřelu poslal první italský pokus nad branku. Brazílie nakonec získala titul, ale Baresiho návrat zůstal jedním z nejvýraznějších výkonů jeho kariéry.
Právě tato penalta někdy vstupuje do vzpomínek podobně jako pozdější neproměněný pokus Roberta Baggia. U Baresiho ale výsledek rozstřelu zakryl něco podstatnějšího. Kapitán se po operaci vrátil do největšího zápasu světového fotbalu a pomohl Itálii udržet nulu proti mužstvu, které bylo v turnaji považováno za útočně nejsilnější.
Nebyl to hrdinský příběh proto, že by překonal bolest. Byl hrdinský především tím, že dokázal i bez obvyklé přípravy znovu řídit obranu na nejvyšší možné úrovni.
Po Baresim nezůstala jen prázdná šestka
AC Milán po skončení jeho kariéry vyřadil číslo 6. Prázdné místo však nezůstalo ve způsobu, jakým se fotbal dívá na obránce.
Baresi ukázal, že stoper může být nejdůležitějším taktickým hráčem mužstva. Nemusí čekat na útok soupeře, ale může určovat jeho možnosti. Nemusí pouze chránit prostor před brankou, ale prostřednictvím vlastního postavení řídit desítky metrů hřiště. Nemusí být nejvyšší ani nejsilnější, pokud vidí situaci dřív než ostatní.
Moderní fotbal má stopery, kteří vedou míč, zakládají útok a stojí téměř na polovině hřiště. Mnozí jsou rychlejší, fyzicky silnější a technicky vybavenější než obránci předchozích generací. Princip, na němž jejich hra stojí, ale Baresi zosobňoval už před desítkami let.
Nejlepší obránce není ten, který vyhraje nejvíc posledních soubojů. Je to ten, díky němuž k poslednímu souboji vůbec nedojde.
Franco Baresi tuto disciplínu přivedl téměř k dokonalosti.
DALŠÍ NOVINKY Z FOTBALU
Zdroje: [1] Reuters: Former AC Milan and Italy defender Baresi dead at 66, [2] AC Milan: Franco Baresi – Hall of Fame, statistiky a trofeje, [3] UEFA: The greatest teams of all time – AC Milan 1988–90, [4] FIFA: Milan and Italy’s imperial sweeper, [5] FIFA: Finále mistrovství světa 1994 v Rose Bowl, [6] IMAGO – fotobanka pro redakční obrazový doprovod
