Na první pohled jde o nepovedené hledání jednoho trenéra. Ve skutečnosti však během několika dnů vyšlo najevo, že nové vedení italského fotbalu zahájilo přestavbu reprezentace, aniž by se předem dohodlo, kdo má rozhodovací pravomoc, jakým směrem se má národní tým vydat a kdo ponese odpovědnost ve chvíli, kdy přijde první konflikt.
Šestnáct dní, během nichž se rozpadla celá reforma
Paolo Maldini nastoupil do funkce technického ředitele italské federace 11. července. Měl být tváří nového začátku po třetím neúspěchu Itálie v kvalifikaci na mistrovství světa za sebou. Jeho jméno dávalo projektu důvěryhodnost, kterou si federace sama už dávno nedokázala vytvořit.
Maldini nebyl najat jen proto, aby doporučil několik hráčů nebo seděl vedle prezidenta na tribuně. Měl určit sportovní směr, vybrat trenéra a vytvořit prostředí, v němž se reprezentace přestane pohybovat mezi krátkodobými zásahy a improvizací.
Jenže hned první skutečně důležité rozhodnutí ukázalo, že jeho mandát zřejmě nebyl tak silný, jak se při jmenování tvrdilo. Maldini prosazoval Pirla, federace však jeho volbu pod tlakem odmítla. Pokud technický ředitel nemůže prosadit svého hlavního kandidáta, musí alespoň vědět, podle jakých pravidel byl odmítnut a kdo má konečné slovo. Nic takového nebylo veřejně vysvětleno.
Maldini s Leonardem proto neodcházejí pouze kvůli tomu, že nevyšel jeden trenér. Odcházejí především proto, že jejich první rozhodnutí narazilo na hranici pravomocí, o jejíž existenci se nejspíš dozvěděli až ve chvíli, kdy ji překročili.
VÍCE K TOMUTO TÉMATU
Pirlo nebyl jen kandidát. Byl prvním testem moci
Diskuse o Andreovi Pirlovi se rychle soustředila na dvě otázky. První se týkala jeho nepřesvědčivého trenérského životopisu, druhá obchodního spojení s ruskou společností Fonbet. Obě byly legitimní a federace měla právo dojít k závěru, že Pirlo není vhodným mužem pro nejcitlivější práci v italském fotbale.
Problém je v tom, že tyto překážky nebyly tajemstvím. Pirlova trenérská minulost byla známá a jeho reklamní spolupráce nebyla odhalena několik minut před podpisem smlouvy. Pokud se kandidát dostal tak daleko, že se o jeho nástupu mluvilo téměř jako o hotové věci, musel předtím projít několika koly interního posuzování.
Federace měla dvě přijatelné možnosti. Mohla Pirla vyřadit na začátku a Maldinimu jasně sdělit, že z politických, etických nebo sportovních důvodů nepřipadá v úvahu. Nebo mohla respektovat rozhodnutí člověka, kterého sama najala, aby podobná rozhodnutí činil.
Místo toho vznikla nejhorší možná kombinace. Pirlo byl nejprve prezentován jako symbol sportovní změny, následně se stal politickým problémem a nakonec s sebou stáhl i lidi, kteří ho vybrali.
Guardiola, Pirlo a Mancini nepředstavují jeden plán
Před Pirlem se Itálie pokusila oslovit Pepa Guardiolu. Po jeho odmítnutí se hlavní volbou stal trenér s úplně jiným profilem, zkušenostmi i herním pohledem. Nyní se znovu objevují jména Roberta Manciniho, Thiaga Motty nebo Antonia Conteho.
Takový seznam může vypadat atraktivně. Obsahuje bývalého reprezentačního trenéra, moderního klubového kouče i člověka, který dokáže mužstvo během krátké doby organizačně proměnit. Současně však odhaluje, že Itálie nehledá trenéra pro konkrétní projekt. Hledá nejznámějšího člověka, který bude právě ochoten říci ano.
Guardiola by představoval dlouhodobou přestavbu herní kultury. Conte by pravděpodobně žádal okamžitou kontrolu, jasnou hierarchii a mužstvo připravené pracovat podle jeho velmi konkrétních požadavků. Mancini by byl návratem k člověku, který Itálii dovedl k evropskému titulu, ale později odešel za okolností, jež vztah s federací výrazně poškodily. Motta by znamenal sázku na trenéra, který by teprve musel dokázat, že dokáže přenést klubové principy do reprezentačního prostředí.
To nejsou zaměnitelné varianty. Každá vyžaduje jinou strukturu, jiné kompetence a jinou míru trpělivosti. Pokud je federace uvádí vedle sebe jako položky na jednom seznamu, potvrzuje tím, že směr stále neurčila.
VÍCE K TOMUTO TÉMATU
Nový trenér by nepřebíral pouze mužstvo
Itálie má stále dostatek kvalitních hráčů na to, aby byla konkurenceschopná. Její hlavní problém však už nelze vysvětlit jednou slabší generací, jednou neproměněnou penaltou nebo jedním trenérem. Třetí absence na mistrovství světa za sebou ukazuje na systém, který nedokáže dlouhodobě spojit rozvoj hráčů, výběr trenéra a řízení reprezentace.
Kdokoli nyní přijde, nebude řešit pouze rozestavení a nominaci. Bude muset zjistit, kdo ve federaci skutečně rozhoduje, zda bude mít kontrolu nad svým realizačním týmem a jestli se veřejně vyhlášená podpora neztratí při první kontroverzi.
Pro Conteho nebo Manciniho by právě tato otázka mohla být důležitější než peníze. Zkušení trenéři vědí, že reprezentaci lze vést jen tehdy, když mají za zády instituci, která umí chránit vlastní rozhodnutí. Itálie v posledních dnech ukázala pravý opak.
Itálie dnes nehledá trenéra, ale dobrovolníka do cizího chaosu
Paolo Maldini měl federaci dodat autoritu. Andrea Pirlo měl reprezentaci dodat nový začátek. Nakonec oba posloužili především jako důkaz, že samotná slavná jména nedokážou nahradit fungující systém.
Další trenér může mít lepší životopis než Pirlo a větší zkušenosti s krizovým řízením. Dokud však nebude jasné, kdo jej vybírá, kdo mu určuje zadání a kdo se za něj postaví ve chvíli, kdy přijde odpor, zůstane jeho práce stejně nejistá jako práce lidí, kteří odešli po šestnácti dnech.
Itálie proto momentálně nehledá člověka, který by dokázal zachránit reprezentaci. Hledá někoho, kdo bude ochoten převzít odpovědnost za projekt, jehož vlastníci se zatím nedohodli ani na tom, komu vlastně patří.
DALŠÍ NOVINKY Z FOTBALU
Zdroje: 1. Reuters – Maldini a Leonardo se rozhodli odejít z italské federace | 2. El País – případ Pirlo a kolaps projektu italské reprezentace
