Je snadné pochopit, proč Itálii tato představa přitahuje. Guardiola po deseti letech opustil Manchester City, vyhrál všechno důležité na klubové úrovni a dlouhodobě patří k trenérům, kteří dokážou mužstvu vtisknout rozeznatelnou identitu. Itálie naopak po odchodu Gennara Gattusa nemá trenéra a potřetí za sebou se nekvalifikovala na mistrovství světa. Slavnější kandidát pro začátek nové éry prakticky neexistuje.
Právě proto však musí italský fotbal odolat pokušení zaměnit nástup světového trenéra za vyřešení vlastní krize.
Guardiola by mohl změnit způsob, jakým reprezentace rozehrává, brání, presuje a pracuje s míčem. Mohl by přesvědčit hráče, že i po třech zmeškaných šampionátech mohou znovu patřit mezi evropskou elitu. Nemůže však během několika reprezentačních srazů napravit systém, který mladým Italům neposkytuje dostatek prostoru, produkuje jednu z nejstarších lig v Evropě a cestu z akademie do dospělého fotbalu proměnil v mimořádně úzkou bránu.
Itálie nepotřebuje pouze nejlepšího trenéra, jakého dokáže zaplatit. Potřebuje mu také dát hráče, s nimiž lze jeho fotbal skutečně postavit.
Guardiola by byl obrovská posila. Jen ne na problém, který Itálii ničí nejvíc
Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že na trenérovi národního mužstva nezáleží. Záleží na něm výrazně.
Reprezentace může mít dobré hráče a přesto působit jako náhodně sestavený výběr. Trenér rozhoduje, zda jim přidělí role odpovídající jejich přednostem, zda vytvoří jasné automatismy a zda dokáže mužstvo připravit na krátký turnaj, během něhož není čas napravovat chyby. Itálie ostatně v roce 2021 vyhrála mistrovství Evropy i proto, že Roberto Mancini vytvořil tým, který přesně věděl, jak chce hrát.
Guardiola by v této části práce představoval téměř maximální možnou kvalitu. Jeho mužstva obvykle vědí, kde si mají vytvořit převahu, jak dostat míč přes první obrannou linii a jakým způsobem reagovat po jeho ztrátě. Dokáže hráčům vysvětlit prostorové vztahy, které jiní trenéři pouze požadují, a z technicky dobrých fotbalistů vytváří součásti mnohem silnějšího celku.
Itálie přesně takovou autoritu potřebuje. Po třetím neúspěchu v kvalifikaci už nestačí přijít s dalším domácím jménem, změnit rozestavení a prohlásit, že hráči musejí projevit větší hrdost. Guardiola by přinesl plán, respekt i okamžitou pozornost celého fotbalového světa.
Jenže to všechno začíná až ve chvíli, kdy hráči přijedou na reprezentační sraz. Italský problém vzniká o mnoho let dříve.
Čísla, která žádná trenérská tabule nevymaže
Samotná FIGC letos zveřejnila zprávu, která stav italského fotbalu popisuje mnohem tvrději než většina zahraničních kritiků.
Hráči nezpůsobilí nastupovat za Itálii odehráli v probíhající sezoně Serie A 67,9 procenta všech minut. Z 284 fotbalistů, kteří po 31 kolech v průměru nastupovali alespoň na třicet minut, bylo pouze 89 Italů, včetně deseti brankářů.
Ještě výmluvnější je situace mladých hráčů. Fotbalistům do 21 let, kteří mohou reprezentovat Itálii, patřilo pouze 1,9 procenta času odehraného v Serii A. V porovnání padesáti sledovaných lig skončila nejvyšší italská soutěž na předposledním místě. Mezi padesáti světovými akademiemi, které za poslední desetiletí vytvořily největší příjmy prodejem vlastních odchovanců, se objevily pouze Atalanta a Juventus.
To nejsou čísla, která může nový reprezentační trenér obejít lepším výběrem nominace.
Guardiola může vybrat nejlepší dostupné Italy, ale nemůže nominovat hráče, kteří nedostali možnost vzniknout. Nemůže proměnit talentovaného devatenáctiletého záložníka ve zkušeného reprezentanta, pokud tento hráč tráví rozhodující roky na lavičce, cestuje po hostováních nebo nastupuje pouze za mládežnický tým bez pravidelného kontaktu s dospělým fotbalem.
Itálie se může přít o to, zda má v konkrétním zápase nastoupit se třemi nebo čtyřmi obránci. Mnohem důležitější otázkou je, proč má reprezentační trenér v některých rolích na výběr mezi dvěma průměrnými možnostmi, zatímco Španělsko, Francie nebo Německo pravidelně zapojují další generaci hráčů už během jejího dospívání.
Problémem nejsou cizinci. Problémem je, že kluby Italy nepotřebují vychovat
Vysoký počet zahraničních hráčů v Serii A svádí k jednoduchému řešení: omezit cizince, přikázat klubům nasazovat Italy a čekat, že reprezentace znovu zesílí.
Ani FIGC však nepředstírá, že by taková povinná kvóta byla snadno proveditelná. V profesionálním fotbale by narážela na evropský princip volného pohybu pracovníků. Především by ale zakryla skutečnou příčinu.
Zahraniční hráč není problém pouze proto, že se narodil mimo Itálii. Problém vzniká tehdy, když je pro klub levnější, rychlejší nebo bezpečnější koupit průměrně připraveného fotbalistu z ciziny než několik let trpělivě rozvíjet vlastního odchovance.
Italské kluby dlouho fungovaly v prostředí, kde o trenérovi mládeže často rozhoduje výsledek následujícího víkendu. Pokud potřebuje okamžitě vyhrávat, přirozeně nasadí fyzicky vyspělejšího nebo momentálně připravenějšího hráče. Nemá důvod riskovat s techničtějším fotbalistou, který může být za tři roky lepší, ale dnes udělá dvě chyby navíc.
Mistr světa z roku 2006 Massimo Oddo tento mechanismus popsal přesně: přílišný důraz na výsledky v mládežnických kategoriích nutí trenéry upřednostňovat hráče připravené pro dnešek před těmi, kteří mají větší dlouhodobý potenciál. Jeho tehdejší reprezentační kolega Marco Amelia zase připomněl, že italské kluby málo investují do dlouhodobého plánování a mladým hráčům nedávají dost důvěry.
Guardiola může naučit hotového hráče lépe se pohybovat. Nemůže vrátit roky vývoje, během nichž se tento hráč měl naučit rozhodovat pod tlakem, přijímat míč v těsném prostoru a pravidelně čelit soupeřům na nejvyšší úrovni.
Reprezentace není Manchester City. Trenér si nemůže koupit chybějící pozici
Guardiola prožil největší část kariéry v prostředí velkých klubů, kde mohl nedostatky kádru řešit na přestupovém trhu. Když potřeboval brankáře schopného rozehrávat nohama, klub ho získal. Když mu chyběl stoper odolný ve vysokém postavení nebo záložník schopný přijímat míč mezi liniemi, mohl společně s vedením hledat vhodný profil po celém světě.
U reprezentace tato možnost neexistuje.
Pokud Itálie nemá levonohého stopera potřebné úrovně, Guardiola ho nemůže koupit. Pokud nemá dostatek rychlých křídel, musí změnit plán. Jestliže nejlepší italský hrotový útočník neodpovídá jeho obvyklému způsobu hry, nemůže požádat federaci, aby během léta přivedla jiného.
Reprezentační trenér pracuje s tím, co mu domácí fotbal vyrobí. Jeho největší kvalitou proto není schopnost sestavit dokonalý systém bez ohledu na dostupné hráče, ale přizpůsobit své principy tomu, co má skutečně k dispozici.
Právě zde by Guardiola čelil jedné z nejzajímavějších výzev kariéry. Musel by ukázat, že jeho fotbal není závislý na každodenním tréninku a přestupových možnostech nejbohatších klubů. Mezi jednotlivými reprezentačními okny by měl jen omezený čas. Automatismy, které v City budoval celé měsíce, by musel hráčům předat během několika jednotek.
To neznamená, že by nemohl uspět. Guardiola během kariéry své systémy opakovaně přizpůsoboval hráčům a prostředí. Znamená to však, že jeho jméno samo o sobě neodstraní základní omezení reprezentační práce.
Titul mistrů Evropy Itálii ukonejšil přesně ve chvíli, kdy měla začít opravovat základy
Itálie nebyla posledních dvacet let nepřetržitě špatná. Právě v tom spočívá část jejího problému.
V roce 2006 vyhrála mistrovství světa. V roce 2012 se dostala do finále evropského šampionátu. V roce 2021 porazila Anglii ve Wembley a znovu se stala mistrem Evropy. Každý takový úspěch nabídl možnost uvěřit, že se starý fotbalový národ nakonec vždycky dokáže zachránit zkušeností, taktikou a schopností zvládnout turnaj.
Mezitím však Itálie na mistrovstvích světa 2010 a 2014 nepostoupila ze skupiny a na další tři turnaje se vůbec nekvalifikovala. Od světového titulu v Berlíně tak nevyhrála jediný zápas vyřazovací části mistrovství světa.
Triumf na Euru problém nevyřešil. Spíše ho na několik let překryl. Mancini vytvořil výborně fungující tým, v němž se spojila zkušenost obrany s modernějším držením míče a agresivnějším presinkem. Nebyl to však důkaz, že italský systém opět pravidelně produkuje největší evropské talenty.
Když odešla generace Giorgia Chielliniho, Leonarda Bonucciho a dalších opor, náhrady nepřicházely ve stejné kvalitě. Výjimečné turnajové mužstvo se neproměnilo v trvalou reprezentační převahu. Dva roky po evropském titulu Itálie sledovala mistrovství světa z domova. O čtyři roky později se situace zopakovala.
Také bývalé vedení FIGC po letošním kolapsu přiznalo, že nejde o jednu špatnou kvalifikaci. Gabriele Gravina při odchodu prohlásil, že základy domácího fotbalu se rozpadly, a celý systém potřebuje nové uspořádání.
Pokud federace nyní představí Guardiolu jako důkaz, že změna už nastala, zopakuje stejnou chybu. Slavné jméno může krizi dočasně překrýt stejně jako vítězství na Euru. Nemůže ji samo odstranit.
Guardiola může být začátkem reformy. Nesmí se stát její náhradou
Angažování Guardioly by nebylo zbytečným luxusem. Naopak by mohlo být jedním z nejsilnějších rozhodnutí, jaké FIGC udělala za mnoho let.
Jeho přítomnost by přinesla jasnější fotbalový směr. Pokud by federace chtěla, mohla by jeho principy využít také při vzdělávání trenérů, práci mládežnických reprezentací a definování typu hráčů, které chce Itálie rozvíjet. Guardiola by nebyl pouze mužem, který připraví jedenáctku na další kvalifikační zápas. Mohl by se stát veřejnou tváří širší technické proměny.
To však vyžaduje, aby federace současně pokračovala v nepříjemnější práci, která nepřinese titulní fotografie ani okamžitou euforii.
Musí rozšířit cestu mladých hráčů do dospělého fotbalu, podporovat rezervní týmy v profesionálních soutěžích, zlepšit vzdělávání mládežnických trenérů a vytvořit prostředí, v němž kluby nebudou považovat nasazení dvacetiletého Itala za neodpovědný hazard. Musí se také vypořádat se zastaralou infrastrukturou a roztříštěnými zájmy federace, lig a jednotlivých klubů, které podle vlastní zprávy FIGC opakovaně ochromují společná rozhodnutí.
Pokud Guardiola přijde a všechny tyto věci zůstanou stejné, Itálie pouze koupí nejdražší možnou náplast.
Nejlepší trenér může mužstvo posunout. Nemůže za něj vyrůst
Pro italské fanoušky je lákavé představit si Guardiolu na lavičce Azzurri. Muže, který ovládl Španělsko, Německo i Anglii, jak vrací čtyřnásobné mistry světa na turnaj, na nějž se už dvanáct let nedostali. Po sérii ponížení nabízí jeho jméno důvod znovu věřit.
Víra však nesmí nahradit analýzu.
Itálie nechyběla na třech mistrovstvích světa proto, že během dvanácti let nenašla jediného dostatečně chytrého trenéra. Chyběla na nich proto, že její ligový a mládežnický systém postupně zmenšil počet hráčů schopných obstát na nejvyšší mezinárodní úrovni. Trenéři se měnili, ale výběr, z něhož mohli stavět, zůstával omezený.
Guardiola by mohl najít lepší způsob, jak současné italské hráče využít. Mohl by jim dát odvahu, řád a modernější pojetí hry. Možná by s nimi vyhrál i velký turnaj, protože reprezentační fotbal vždy ponechává prostor výjimečnému trenérovi a mimořádně zvládnutému měsíci.
Ani on však nedokáže během jednoho srazu vytvořit záložníka, který v Serii A nedostal minuty. Nevyrobí stopera, jehož klub v devatenácti letech poslal na třetí hostování. Nenahradí akademii, která odměňuje víkendový výsledek více než dlouhodobý vývoj hráče.
Itálie si může najmout nejlepšího trenéra světa. Jestli chce znovu pravidelně patřit mezi nejlepší reprezentace, bude muset přestat čekat, že její práci udělá za ni.
NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY Z FOTBALU
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Reuters – Italy football federation president confirms talks with Guardiola for coaching role [1], FIGC – The report on the state of Italian football has been published [2], Reuters – Italy risk third straight World Cup absence as 2006 winners lament two-decade decline [3], Reuters – Identity crisis for Italian football after early elimination on European stage [4], Reuters – Malagò takes helm of Italian football after third failure to qualify for World Cup [5], foto wikimedia commons CC BY 2.0 [6]
