Ještě před pár měsíci se proto začalo otevřeně mluvit o tom, že by právě český obránce mohl jednou převzít kapitánské céčko.
Jenže pak přišel jeden rozhovor. A najednou se ve Vancouveru řeší úplně jiná otázka: jestli Hronek vůbec chce být tváří klubu.
V NHL nestačí být jen výborný hráč
Tohle je strašně důležitá věc, která se v Evropě často podceňuje. Kapitán v NHL není jen nejlepší nebo nejdůležitější hráč. Je to zároveň veřejná tvář organizace.
Musí mluvit po porážkách. Musí vysvětlovat krize. Musí komunikovat s médii prakticky každý den. A hlavně musí působit dojmem, že ten tlak zvládá.
Právě tady Hronek začíná narážet. Když dostal otázku na možnost kapitánství, reagoval velmi nejistě a ironicky poznamenal, že mediální povinnosti by byly „to nejlepší“. A přesně tahle reakce v Kanadě okamžitě vyvolala debatu. Protože Vancouver není malé hokejové město.
Vancouver je jedno z nejtěžších prostředí v celé NHL
Vancouver je specifický.
Fanoušci jsou extrémně emotivní. Média agresivní. A tlak kolem Canucks bývá obrovský i v sezonách, kdy tým reálně nebojuje o Stanley Cup.
Navíc organizace poslední roky působí velmi nestabilně. Výsledky kolísají, kabina se mění a fanoušci jsou frustrovaní.
Právě v takovém prostředí se strašně řeší leadership. A tady je problém: Hronek působí jako člověk, který by nejraději nechal mluvit svůj hokej. Jenže NHL dnes funguje jinak.
Tohle není kritika Hronka. Spíš střet dvou kultur
Je fér říct jednu věc. To, že Hronek nepůsobí komfortně před médii, z něj automaticky nedělá špatného lídra. Naopak. Mnoho spoluhráčů ho podle všeho respektuje obrovsky.
Jenže severoamerický sport má úplně jinou představu o veřejném leadershipu než evropské prostředí.
V Kanadě se očekává, že kapitán bude prakticky permanentně komunikovat. Že po každém problému předstoupí před mikrofony. Že bude reprezentovat organizaci i ve chvílích, kdy se všechno rozpadá.
A právě tohle zřejmě Hronkovi není úplně přirozené.
Ironie celé situace? Hokejově na céčko možná má nejvíc ze všech
To je na tom možná nejzajímavější. Kdyby se hodnotil čistě vliv na ledě, Hronek by byl velmi silný kandidát.
V sezoně prakticky tahal obranu Vancouveru. Hrál přes 25 minut na zápas, zvládal obrovskou zátěž a často působil jako jediný stabilní bod mužstva.
Takové hráče týmy obvykle chtějí následovat. Jenže kapitánství není jen o výkonu. A právě tohle nyní Vancouver řeší.
Český hokej má podobný typ lídrů poměrně často
Je zajímavé, že podobný typ osobnosti není v českém hokeji nijak výjimečný.
Spousta českých hvězd historicky působila spíš introvertněji. Ne všichni chtěli být velkými řečníky nebo mediálními osobnostmi.
Jenže NHL se mezitím změnila. Dnešní liga je mnohem víc postavená na veřejné prezentaci, komunikaci a práci s fanoušky. A kapitán musí zvládat i tuhle část role.
Právě proto se ve Vancouveru začíná stále častěji mluvit třeba o David Pastrňák jako o přirozenějším typu lídra pro severoamerické prostředí. Ne proto, že by byl lepší hráč než Hronek. Ale protože působí mnohem otevřeněji a komfortněji mimo led.
Hronek ale možná udělal jednu důležitou věc správně
Ve skutečnosti může být celá kauza trochu přehnaná. Hronek totiž možná jen odmítl hrát roli, která mu není vlastní. A to je ve sportu často zdravější než nucená póza.
Ne každý velký lídr musí být extrovert. Ne každý kapitán musí milovat kamery. Otázka jen je, jestli tohle prostředí dokáže přijmout právě Vancouver. Protože tam se kapitáni nehodnotí jen podle toho, co odehrají na ledě.
Ale i podle toho, jak unesou chaos kolem něj.
