Ženské soutěže už dávno nechtějí být druhořadou verzí mužských. Čím víc se ale přibližují v penězích, podmínkách a prestiži, tím důrazněji se znovu řeší, kde přesně vede hranice samotné ženské kategorie.
Song Kuk-hyang váží maximálně 69 kilogramů. V Nagoji v neděli zvedla 121 kilogramů v trhu, 152 v nadhozu a 273 kilogramů v součtu. Všechny tři výkony znamenaly světový rekord a stříbrnou Chen Wen-huei porazila v celkovém součtu o 41 kilogramů. Těžko hledat názornější připomínku toho, že vrcholový ženský sport dokáže být fyzicky naprosto mimořádný, aniž by potřeboval neustálé srovnávání s muži.
Ještě před několika desetiletími přitom nebylo vůbec samozřejmé, že ženy dostanou ve vrcholovém sportu stejné příležitosti, stejné peníze nebo vůbec vlastní soutěž v disciplínách považovaných tradičně za mužské. Dnes je debata úplně jinde. Ženský sport nechce být zmenšenou přílohou mužského programu, ale samostatným produktem se stejnou profesionalitou, mediální pozorností a důstojností. Současně však stále hlasitěji zdůrazňuje něco, co se na první pohled může zdát paradoxní: rovnost podmínek neznamená, že mužská a ženská soutěž musí být biologicky zaměnitelné.
Od boje o místo na startu k boji o stejnou hodnotu
Příběh ženského sportu se v posledních padesáti letech radikálně změnil. Dobře je to vidět třeba v tenisu. Když Billie Jean King vyhrála US Open v roce 1972, dostala 10 tisíc dolarů, zatímco mužský vítěz Ilie Năstase 25 tisíc. O rok později se US Open stal prvním grandslamem, který vyplatil mužskému i ženskému šampionovi stejnou částku. Tehdy to bylo 25 tisíc dolarů pro oba. Wimbledon a Roland Garros se k úplné rovnosti prize money dostaly až o desítky let později.
Podobně rostla samotná ekonomika ženského tenisu. WTA vznikla v roce 1973 a celkové prize money na ženském okruhu se z jednotek milionů dolarů postupně dostaly na stovky milionů. To nebyla jen účetní změna. Znamenala, že se z ženského sportu stává profesionální kariéra, která může stát sama na sobě, ne vedle mužského sportu jako doprovodný program.
Stejný proces probíhal i mimo tenis. Ženské disciplíny postupně získávaly větší prostor na olympijských hrách, v televizních přenosech i u sponzorů. Původní otázka „mají ženy vůbec soutěžit?“ se tak v mnoha sportech změnila na „proč by jejich soutěž měla mít horší podmínky?“. A právě když se tahle část boje začala posouvat směrem k větší rovnosti, otevřela se úplně jiná otázka.
Čím hodnotnější ženská kategorie je, tím důležitější je určit její hranice
Oddělené mužské a ženské soutěže nejsou v elitním sportu vytvořené proto, aby jedna skupina dostala méně. Jejich smyslem je vytvořit dvě konkurenceschopné kategorie v prostředí, kde mohou biologické rozdíly související se sexuálním vývojem výrazně ovlivňovat výkon.
Dlouho se to bralo jako samozřejmost a pravidla kolem způsobilosti řešila relativně úzký okruh případů. V posledních letech se ale jednotlivé federace musely vypořádávat s transgender sportovci, sportovci s rozdíly ve vývoji pohlaví označovanými jako DSD a s otázkou, podle jakého kritéria vlastně účast v ženské kategorii definovat.
Odpovědi se postupně zpřísňují, ale nejsou všude stejné. UCI už v roce 2023 rozhodla, že transgender ženy, které prošly mužskou pubertou, nemohou startovat v ženských mezinárodních závodech. Federace tehdy argumentovala tím, že dostupné vědecké poznatky neumožňují spolehlivě potvrdit, že hormonální terapie odstraní všechny výhody získané během mužské puberty.
World Athletics šla od září 2025 ještě dál. Pro vrcholné soutěže zavedla jednorázový test na gen SRY jako podmínku vstupu do ženské kategorie a v roce 2026 jeho používání rozšířila na další nejvyšší úrovně závodů. Pravidla současně obsahují výjimky a přechodná ustanovení pro některé sportovce s DSD, takže nejde jednoduše o pravidlo „SRY ano = automaticky konec“. Federace ale otevřeně říká, že chce ženskou kategorii vymezovat primárně podle biologického pohlaví, nikoli genderové identity.
World Aquatics zase ve svých pravidlech účinných od února 2026 vyžaduje certifikaci chromozomálního pohlaví. Transgender ženy a sportovci s 46 XY DSD mohou být v některých případech způsobilí pro ženskou kategorii, ale jen za podmínek stanovených její politikou a doprovodnými pravidly.
V roce 2026 do hry vstoupil i samotný olympijský výbor
Největší posun přišel letos v březnu. Mezinárodní olympijský výbor schválil novou politiku pro ochranu ženské kategorie, která má od her v Los Angeles 2028 platit pro olympijské disciplíny. IOC v ní stanoví, že ženská kategorie je určena biologickým ženám a jako první krok ověření způsobilosti používá screening genu SRY.
Je to podstatná změna proti předchozímu období, kdy IOC nechával velkou část rozhodování na jednotlivých mezinárodních federacích. Sport se tak viditelně posouvá k tomu, že ochranu ženské kategorie nechce řešit až ve chvíli, kdy vznikne konkrétní spor. Snaží se nastavit pravidla předem.
To ale neznamená, že tím debata skončila.
Protože „spravedlivá kategorie“ není jen biologická otázka
Zastánci přísnějších pravidel argumentují především férovostí soutěže. Pokud ženská kategorie vznikla proto, aby eliminovala sportovní výhodu spojenou s mužským sexuálním vývojem, musí podle nich sport právě tuto hranici chránit. World Athletics to formuluje velmi přímo: jeho cílem je zabránit tomu, aby ženy v elitním sportu narážely na „biologický skleněný strop“.
Kritici ale upozorňují, že podobná pravidla mohou zasahovat mnohem širší skupinu sportovkyň než jen transgender ženy. DSD zahrnuje různé vrozené biologické varianty a některé sportovkyně mohou celý život žít jako ženy, aniž by o konkrétní genetické charakteristice vůbec věděly. Nové testování proto otevírá otázky soukromí, stigmatizace a toho, kdo bude mít přístup k mimořádně citlivým zdravotním údajům.
World Medical Association dlouhodobě kritizovala zejména pravidla, která po některých sportovkyních s DSD požadovala medicínské snížení přirozené hladiny testosteronu jako podmínku soutěžení. Podle organizace vzniká problém ve chvíli, kdy sportovní pravidlo vede k medicínskému zásahu, pro který jinak neexistuje zdravotní indikace.
Stejně rozdělené byly reakce na novou politiku IOC. Její podporovatelé ji označují za potřebný společný standard pro ochranu ženské soutěže, kritici namítají, že může stigmatizovat zejména mladé sportovce a lidi s neobvyklým vývojem pohlaví.
A tady se ženský sport dostává do zdánlivého paradoxu
Po desetiletí ženy požadovaly, aby se s jejich sportem zacházelo stejně vážně jako s mužským. Chtěly stejné peníze za stejný turnaj, profesionální podmínky, kvalitní stadiony, televizní přenosy, tréninkové zázemí a respekt. Tento boj přitom v žádném okamžiku nevyžadoval tvrdit, že ženské a mužské tělo podává ve všech sportech identický výkon.
Právě naopak. Samostatná ženská kategorie má smysl proto, že rovné zacházení a identická fyziologie nejsou totéž.
To je důvod, proč vedle sebe mohou bez rozporu existovat dvě věty: ženský sport si zaslouží stejnou hodnotu jako mužský a ženský sport zároveň potřebuje vlastní soutěžní kategorii. První věta mluví o ekonomické, společenské a profesionální rovnosti. Druhá o podmínkách férové sportovní soutěže.
Problém začíná až ve chvíli, kdy se sport pokouší přesně definovat, koho do této kategorie zařadit. Biologie totiž není ve všech jednotlivých případech tak jednoduchá jako dvě kolonky v přihlášce a pravidla, která mají chránit férovost většiny, mohou tvrdě dopadat na velmi malou skupinu sportovců s atypickým biologickým vývojem.
Song Kuk-hyang proto není důkazem v transgender debatě. Je připomínkou, proč ta debata vůbec existuje
Bylo by laciné vzít její tři světové rekordy a používat je jako argument proti konkrétní skupině sportovců. Její výkon nic takového sám o sobě nedokazuje.
Ukazuje ale něco jiného. Ženská kategorie dnes vytváří prostor, v němž může 69kilogramová Song zvednout v součtu 273 kilogramů, rozdrtit světový rekord a vytvořit výkon, který má svou vlastní hodnotu. Nemusí se poměřovat s mužským rekordem, aby byl mimořádný. Je mimořádný právě uvnitř soutěže, pro kterou existuje.
A čím větší prestiž, peníze a pozornost ženský sport získává, tím větší hodnotu má i právo do této kategorie vstoupit. Proto se spor o její hranice nestává menším tématem, ale větším.
Před padesáti lety ženský sport bojoval především o to, aby ho někdo pustil na stejné pódium. Dnes už na tom pódiu stojí.
A právě proto se tak ostře řeší, kdo na něm může stát vedle něj.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Yonhap – Song Kuk-hyang překonala tři světové rekordy v kategorii do 69 kg [1], US Open – Milestones in equality: A long climb to equal prize money at the four Grand Slams [2], World Athletics – SRY gene test for athletes wishing to compete in the female category [3], UCI – Rules on participation of transgender athletes in international competitions [4], World Aquatics – Competition Regulations, February 2026 [5], IOC – Policy on the Protection of the Female Category in Olympic Sport [6], World Medical Association – Concerns over female classification and DSD rules [7].
