Organizátoři ZOH v Miláně a Cortině tvrdí, že právě letošní hry jsou odpovědí. Podle jejich slov jde o jedny z nejvíce udržitelně koncipovaných zimních her v historii. Realita je ale – jako obvykle – složitější.
Méně betonu, víc rozumu
Stavět co nejméně nového
Základním pilířem udržitelnosti ZOH 2026 je radikální omezení nové výstavby. Přibližně 90 % sportovišť je buď už existujících, nebo dočasných. To je zásadní rozdíl oproti minulým olympiádám, kde po hrách často zůstávaly nevyužité arény a tratě.
Milán i Cortina využívají historická i moderní sportoviště, která budou sloužit dál – ať už pro vrcholový sport, nebo pro veřejnost. Z pohledu životního prostředí jde o jeden z nejsilnějších argumentů letošních her: nejčistší olympiáda je ta, kterou není nutné stavět znovu od nuly.
Energie, doprava a každodenní provoz
Neviditelná, ale zásadní část her
Udržitelnost se netýká jen stadionů. Organizátoři kladou důraz také na:
využívání obnovitelných zdrojů energie,
nízkoemisní dopravu mezi jednotlivými dějišti,
optimalizaci logistiky pro sportovce, týmy i fanoušky.
Hry jsou rozprostřené mezi několik lokalit, což sice zvyšuje organizační náročnost, ale zároveň umožňuje snížit koncentraci zátěže na jedno místo. Cílem je, aby olympiáda nebyla krátkodobým ekologickým šokem pro region, ale spíš dočasnou nadstavbou nad běžným provozem.
Symbolika, která má smysl
I olympijský oheň mluví o změně
Udržitelnost se propsala i do symbolů her. Olympijská louče vznikla z recyklovaných materiálů a je navržená tak, aby byla znovu použitelná. Nejde o detail pro titulky, ale o snahu ukázat, že i tradiční olympijské prvky lze přizpůsobit současným hodnotám.
Je to malý krok, ale důležitý signál: udržitelnost není jen technický problém, ale i kulturní změna.
Kritika, která nejde obejít
Sponzoři, sníh a nepohodlné otázky
Navzdory ambicím se hry nevyhnuly kritice. Environmentální organizace upozorňují především na partnerství s energetickými firmami spojenými s fosilními palivy, které podle nich podkopává snahy o klimatickou odpovědnost. Olympiáda se tak ocitá v paradoxní situaci: na jedné straně deklaruje udržitelnost, na druhé spoléhá na financování od firem, jejichž byznys je s klimatickou krizí přímo spojený.
Dalším citlivým bodem je umělé zasněžování. I v alpských regionech, kde se tradičně závodilo na přírodním sněhu, bylo letos nutné masivně zasahovat technikou. Spotřeba vody a energie zůstává jedním z největších environmentálních kompromisů zimních her – a problémem, který se s postupujícím oteplováním bude jen prohlubovat.
Test budoucnosti zimních her
ZOH 2026 nejsou dokonalé. Ale představují nejvážnější pokus posledních let, jak zimní olympiádu přizpůsobit realitě 21. století. Místo monumentálních staveb nabízejí umírněnost. Místo jednorázového efektu důraz na dlouhodobé využití. A místo ignorování problémů snahu je alespoň částečně řešit.
Otázka nezní, zda jsou tyto hry stoprocentně udržitelné.
Otázka zní, zda ukazují cestu, bez které by další zimní olympiády už nemusely být možné vůbec.
A právě v tom spočívá jejich skutečný význam.
