Roberto Mancini se vrací na lavičku italské reprezentace tři roky poté, co z ní náhle odešel do Saúdské Arábie. Podepsal smlouvu na čtyři roky a měl by tým vést až do roku 2030. Společně s ním přichází Claudio Ranieri, který se stal technickým ředitelem federace a prezidentem projektu Club Italia.
Na papíře jde o návrat posledního trenéra, s nímž Itálie skutečně vyhrávala. Mancini ji dovedl k evropskému titulu, vytvořil světový rekord 37 utkání bez porážky a na několik let obnovil vztah mezi národním týmem a zemí, která mu přestávala věřit.
Jenže Itálie zároveň znovu zaměstnala muže, jenž nedokázal postoupit na mistrovství světa 2022 a v srpnu 2023 opustil reprezentaci několik dní poté, co od federace dostal ještě větší pravomoci.
Tohle není čistý návrat hrdiny. Je to dohoda dvou stran, které si už jednou navzájem ublížily a nyní zjistily, že se znovu potřebují.
Mancini se nevrací do stejné Itálie, kterou přebíral poprvé
Když Mancini přišel k reprezentaci v roce 2018, přebíral tým po šoku z neúčasti na mistrovství světa v Rusku. Italský fotbal tehdy ještě mohl věřit, že jde o jedno historické selhání, které stačí opravit lepším trenérem, odvážnější nominací a modernějším způsobem hry.
Mancini přesně tohle nabídl. Přestal stavět reprezentaci pouze na defenzivě, zkušenosti a čekání na chybu soupeře. Dal prostor mladším hráčům, vytvořil sebevědomý tým založený na držení míče a na Euru 2020 dovedl Itálii k titulu.
Jeho první období ale obsahovalo i varování, které triumf ve Wembley na nějaký čas překryl. Itálie nezvládla kvalifikaci na mistrovství světa 2022 a v baráži ji vyřadila Severní Makedonie. Mancini zůstal ve funkci, protože federace věřila, že evropský mistr si zaslouží možnost začít další cyklus.
Nyní přebírá reprezentaci, která mezitím přišla o další mistrovství světa. Italské děti, o nichž při představení mluvil Ranieri, už skutečně vyrůstají bez vzpomínky na vlastní zemi na největším fotbalovém turnaji. Itálie nebyla na světovém šampionátu od roku 2014 a třetí po sobě jdoucí neúčast už nelze vysvětlovat jediným špatným večerem.
Mancini se proto nevrací opravit nehodu. Vrací se k systému, který opakovaně vyrábí stejný výsledek.
Federace vyčerpala téměř všechny působivější možnosti
Návrat bývalého trenéra by vypadal jinak, kdyby se pro něj Itálie rozhodla okamžitě a s jasným přesvědčením. Jenže Mancini se stal řešením až poté, co selhal celý předchozí plán.
Ancelotti zůstal u Brazílie. Guardiola nabídku odmítl. Maldini s Leonardem potom prosazovali Pirla, jehož kandidaturu potopilo spojení s ruskou sázkovou společností Fonbet. Politický a veřejný odpor byl natolik silný, že se federace od jeho jmenování odklonila. Maldini s Leonardem následně rezignovali pouhých šestnáct dní po nástupu.
Itálie během několika dnů nepřišla pouze o kandidáta na trenéra. Přišla také o lidi, kteří měli vytvořit sportovní vedení, vybrat nový směr a propojit reprezentaci s dlouhodobější obnovou domácího fotbalu.
Mancini proto nepřichází jako poslední díl předem připraveného projektu. Přichází poté, co se původní projekt rozsypal.
Právě to dává jeho návratu zvláštní příchuť. Federace tvrdí, že si vybrala nejlepšího trenéra. Zvenčí však rozhodnutí současně vypadá jako ústup k nejznámějšímu dostupnému jménu ve chvíli, kdy všechny odvážnější možnosti zmizely.
Euro 2020 je nejlepší argument i nejnebezpečnější vzpomínka
Mancini má proti každému kritikovi jednu velmi silnou odpověď. Už jednou převzal Itálii v krizi a dovedl ji k titulu mistrů Evropy. Nejde o teoretickou naději, že si poradí s tlakem reprezentačního fotbalu. On už to dokázal.
Právě proto je ale návrat nebezpečný.
Federace se může příliš snadno upnout k představě, že stačí znovu vytvořit atmosféru, odvahu a herní lehkost z vítězného Eura. Jenže tým z roku 2021 nevznikl tím, že Mancini použil nějaký neměnný recept. Vznikl v konkrétním období, kolem konkrétních hráčů a v prostředí, které se od té doby změnilo.
Leonardo Bonucci, Giorgio Chiellini, Marco Verratti, Lorenzo Insigne nebo Ciro Immobile už nemohou být základem dalšího cyklu. Někteří skončili, jiní vypadli z vrcholového fotbalu a další už nemají dřívější význam. Mancini nemůže obnovit starou reprezentaci. Musí vytvořit novou z hráčů, které italské kluby často nepouštějí na hřiště v dostatečně důležitých rolích.
Sám při svém představení vyzval kluby, aby více investovaly do mladých Italů a dávaly jim větší prostor. Tím ale zároveň pojmenoval hranici vlastní moci. Trenér národního týmu může vybírat, rozvíjet herní model a vytvářet prostředí. Nemůže přikázat Interu, Juventusu, Milánu nebo Neapoli, aby kvůli reprezentaci změnily přestupovou politiku.
Tentokrát vedle něj stojí Ranieri
Jmenování Claudia Ranieriho není ozdobným doplňkem k Manciniho návratu. Je to možná nejdůležitější část celé nové struktury.
Ranieri nebude asistentem, který připravuje tréninky a sedí vedle trenéra na lavičce. Jako technický ředitel a prezident Club Italia má dohlížet na sportovní fungování reprezentačních týmů, rozvoj elitního fotbalu a návaznost mezi mládežnickými výběry a seniorskou reprezentací. FIGC zároveň oznámila, že dvojici doplní ještě manažer národních týmů.
To lze číst dvěma způsoby.
První je pozitivní. Itálie pochopila, že žádný trenér sám neopraví systém, který třikrát po sobě nedokázal vyrobit účastníka mistrovství světa. Mancini se může soustředit na první mužstvo, zatímco Ranieri bude hlídat širší projekt, práci s mladými hráči a technickou kontinuitu.
Druhý výklad je méně příjemný. Federace se možná poučila z Manciniho prvního odchodu a nechce znovu vložit příliš velkou část moci do rukou jediného člověka.
V roce 2023 Mancini odešel krátce poté, co dostal větší odpovědnost také za reprezentace do 20 a 21 let. Tentokrát bude nad dlouhodobou koncepcí stát Ranieri. Mancini dostal zpět tým, ale nedostal celý italský fotbal.
To nemusí být projev nedůvěry. Může to být zdravé rozdělení rolí. Současně je však zřejmé, že FIGC neobnovila původní model v jeho plné podobě.
Odchod do Saúdské Arábie nelze vymazat jednou omluvou
Mancini při návratu připustil, že musí znovu získat přízeň fanoušků. Slíbil tým, do něhož se veřejnost zamiluje, a otevřeně naznačil, že doufá v odpuštění za způsob, jakým v roce 2023 odešel.
Problém tehdy nespočíval pouze v tom, že přijal nabídku Saúdské Arábie. Trenéři mění zaměstnání a vysoký plat je legitimním důvodem k rozhodnutí. Mancini však rezignoval náhle, několik týdnů před důležitými kvalifikačními zápasy a poté, co s federací diskutoval o své větší roli v celém systému.
Italští fanoušci proto jeho odchod nevnímali jen jako běžnou profesní změnu. Působil jako opuštění projektu, který byl stále rozpracovaný a jehož největší úspěch současně Mancinimu umožnil získat výjimečně výhodnou nabídku.
Návrat tuto minulost nevymaže. Každý horší výsledek ji znovu připomene.
Dokud bude Itálie vyhrávat, může se příběh proměnit v usmíření. Pokud začne znovu ztrácet body a hledat svou identitu, otázka důvěry se vrátí rychleji než při prvním angažmá. Mancini tentokrát nebude dostávat čas pouze podle výsledků. Bude hodnocen také podle toho, zda veřejnost uvěří, že při prvních problémech znovu neodejde.
První zápasy mu nedovolí dlouhé seznamování
Mancini začne druhé angažmá 25. září v Římě proti Belgii. Následovat bude 5. října utkání s Tureckem v Boloni. Oba zápasy jsou součástí Ligy národů a nový trenér už při představení přiznal, že okamžitě ukážou skutečnou sílu týmu i oblasti, které bude nutné zlepšit.
To je pro něj výhoda i riziko.
Mancini zná italské prostředí, velkou část hráčů i mechanismy federace. Nemusí několik měsíců zjišťovat, co reprezentace znamená a jaký tlak její vedení přináší. Současně však nemůže žádat o dlouhé přechodné období. Vrací se právě proto, že má být připravenější než nový zahraniční trenér nebo nezkušený Pirlo.
První nominace proto nebude jen běžným výběrem hráčů. Ukáže, nakolik Mancini skutečně začíná nový projekt a nakolik se vrací ke jménům a vztahům ze svého předchozího období.
Itálie nepotřebuje nostalgický sraz evropských šampionů. Potřebuje zjistit, kdo může nést tým v kvalifikaci na Euro 2028 a především na mistrovství světa 2030.
Návrat dává smysl. Právě to o Itálii vypovídá nejvíc
Roberto Mancini je pravděpodobně lepší volbou než trenér vybraný ve spěchu jen proto, aby federace předstírala nový začátek. Zná reprezentační fotbal, dokázal postavit vítězný tým a stále má autoritu, kterou Pirlo po krátké a nevyrovnané klubové kariéře nabídnout nemohl.
Jeho jmenování proto není nesmyslné.
Nejznepokojivější na něm je, jak logicky po celém předchozím chaosu působí.
Itálie se pokoušela otevřít novou kapitolu, ale nenašla člověka, kterému by ji mohla svěřit. Když odmítli Ancelotti s Guardiolou, Pirla zastavila vlastní minulost a Maldini s Leonardem odešli, federace se vrátila k poslednímu trenérovi, s nímž si dokázala představit samu sebe jako velmoc.
Mancini se teď může stát mužem, který Itálii zachrání podruhé. Může také pouze na několik let zakrýt skutečnost, že země stále nemá odpověď na hlubší problémy, kvůli nimž chyběla na třech mistrovstvích světa za sebou.
Jeho první úkol proto nebude přesvědčit hráče, že umějí vyhrávat. Bude muset přesvědčit celou zemi, že návrat do minulosti tentokrát skutečně vede dopředu.
VÍCE NOVINEK Z FOTBALU
Zdroje: FIGC – oficiální jmenování Roberta Manciniho a Claudia Ranieriho; Reuters – Manciniho představení, čtyřletá smlouva a první zápasy; Reuters – návrat Manciniho a role Claudia Ranieriho; Reuters – konec Pirla, rezignace Maldiniho a Leonarda; IMAGO – ilustrační a zpravodajské fotografie
