World Rugby na tomto principu staví významnou část své právní obrany proti žalobám bývalých hráčů. Ve vyjádření britskému soudu připustilo, že fyzická zranění včetně poranění hlavy a mozku jsou předvídatelným a neoddělitelným rizikem ragby a že účastníci toto riziko dobrovolně přijímají. Současně odmítá, že by neslo odpovědnost za neurologická onemocnění, která bývalí hráči spojují s opakovanými otřesy a menšími nárazy během kariéry.
Jenže právě zde začíná nejdůležitější spor. Přijímá hráč skutečně také možnost, že ve čtyřiceti nebo padesáti letech začne ztrácet paměť, měnit chování nebo potřebovat dlouhodobou péči? Může vědomě přijmout nebezpečí, o němž sám nevěděl, jehož rozsah mu nikdo nevysvětlil a jehož následky se mohou projevit až dvě desetiletí po posledním zápase?
A pokud pravidla soutěže, výšku skládky, délku rekonvalescence i podmínky návratu na hřiště určovaly sportovní organizace, mohou se následně postavit do role pouhých diváků, kteří za způsob provozování hry nenesli žádnou právní povinnost?
Právě odpovědi na tyto otázky mohou mít pro budoucnost kontaktního sportu větší význam než jakákoli jednotlivá částka přiznaná jednomu bývalému hráči.
Stovky žalob mohou skončit dříve, než soud začne řešit ragby
World Rugby, anglická Rugby Football Union a Welsh Rugby Union nyní žádají londýnský High Court, aby vyřadil žaloby téměř 380 bývalých hráčů. Důvodem zatím není závěr, že jejich zdravotní obtíže s ragby nesouvisejí. Spor se v této fázi vede především o zdravotní dokumentaci, výsledky neurologických testů a nahrávky rozhovorů, které vznikly před zahájením žalob.
Organizace tvrdí, že právní zástupci hráčů opakovaně nesplnili soudní příkazy a nepředali všechny potřebné podklady. Bez nich podle obhajoby nelze vybrat reprezentativní případy, posoudit správnost diagnóz ani hledat jiné možné příčiny zdravotních problémů. Právníci hráčů namítají, že dodali převážnou většinu dokumentů a že vyřazení stovek žalob by bylo nepřiměřenou reakcí na procesní nedostatky.
To je důležité rozlišení. Soud tento týden ještě nerozhoduje, zda ragby poškodilo mozky bývalých hráčů a kdo za to případně odpovídá. Rozhoduje, zda velká část žalob vůbec přežije přípravnou fázi a dostane se k projednání samotné odpovědnosti.
Jde o komplikaci, kterou nelze odbýt jako právnický trik. Pokud hráč požaduje náhradu za závažné neurologické onemocnění, musí zpřístupnit dokumentaci, z níž bude možné ověřit diagnózu, průběh potíží i další zdravotní faktory. Jeden nesprávně vybraný vzorový případ může zkreslit posouzení stovek dalších žalob.
Stejně problematické by však bylo, kdyby se jeden z nejdůležitějších sporů v historii britského sportu rozpadl pouze kvůli tomu, že právní kancelář nezvládla administrativní rozsah celého řízení. Bývalý hráč trpící demencí nemá kontrolu nad tím, zda jeho zástupce včas předal každou nahrávku neurologického rozhovoru.
Soud proto neřeší jen pořádek v dokumentech. Hledá hranici mezi právem žalovaných organizací na úplnou obhajobu a právem nemocných hráčů na to, aby jejich případ nebyl ukončen bez posouzení podstaty.
Přijmout riziko neznamená podepsat sportu neomezenou beztrestnost
Obrana založená na přijetí rizika má ve sportu velmi důležitou funkci. Bez ní by téměř každý tvrdý zákrok mohl skončit žalobou.
Ragbista souhlasí s tím, že se bude účastnit fyzicky nebezpečné činnosti. Přijímá běžné střety, bolest i možnost zranění, které může vzniknout, přestože všichni dodrželi pravidla a jednali přiměřeně. Právní odpovědnost nemůže vzniknout pouze proto, že se naplnilo nebezpečí, bez něhož by daný sport přestal existovat.
Anglické právo však dlouhodobě nerozumí souhlasu se sportem jako souhlasu se vším, co se při něm může stát. Už v případu Condon v Basi soud uvedl, že účastníci sice přijímají rizika vlastní danému sportu, ale tím nezaniká veškerá povinnost jednat s přiměřenou opatrností. Pozdější rozhodnutí v případu Smoldon v Whitworth zase potvrdilo odpovědnost ragbyového rozhodčího, který nedostatečně vymáhal bezpečnostní pravidla při mlýnech.
Ještě významnější je případ boxera Michaela Watsona. Box je sport, jehož výslovným cílem je zasahovat soupeře do hlavy a těla. Watson proto nepochybně přijal riziko úderu a vážného zranění. Britský soud přesto rozhodl, že řídící boxerská organizace nesla povinnost zajistit odpovídající zdravotní péči, protože sama stanovovala zdravotní pravidla a převzala kontrolu nad jejich prováděním. Souhlas se zápasem nebyl souhlasem s nedostatečným ošetřením následků.
Tyto starší případy automaticky neurčují výsledek dnešních ragbyových žalob. Ukazují však, že kontaktní sport není právním územím, na němž po vstupu na hřiště přestává existovat odpovědnost.
Hráč může přijmout riziko, které nelze odstranit, aniž by zanikla samotná hra. Nemusí tím přijmout zvýšené nebo zbytečné riziko vzniklé tím, že organizace ignorovala poznatky, nastavila nedostatečná pravidla nebo umožnila předčasný návrat po zranění.
Právě rozdíl mezi nevyhnutelným a preventabilním rizikem bude pro celý spor zásadní.
Zlomenou ruku hráč vidí. Nemoc o dvacet let později přijímá úplně jinak
Když si ragbista při skládce zlomí klíční kost, souvislost mezi sportem a následkem je okamžitá. Hráč ví, co se stalo, lékaři vidí zranění a léčba začíná ještě během kariéry.
Chronické neurologické onemocnění funguje jinak. Hráč může odehrát stovky zápasů, prodělat několik zaznamenaných otřesů mozku a tisíce dalších nárazů, po nichž neprojeví žádné okamžité příznaky. Kariéru ukončí bez pocitu, že utrpěl rozhodující poranění. Potíže se začnou objevovat až mnohem později.
Tím se komplikuje samotná představa dobrovolného souhlasu.
Aby člověk mohl vědomě přijmout riziko, musí alespoň přibližně rozumět tomu, co přijímá. Hráči z osmdesátých, devadesátých nebo prvních let profesionální éry mohli vědět, že tvrdý střet způsobí otřes mozku. Je však sporné, zda mohli chápat možný význam opakovaných menších nárazů, kumulativní zátěže a dlouhodobých neurodegenerativních následků.
World Rugby namítá, že v rozhodných obdobích neexistovalo ustálené vědecké poznání podporující spojení mezi nárazy bez diagnostikovaného otřesu mozku a pozdějším neurologickým onemocněním. Žalující hráči naopak tvrdí, že sportovní organizace měly dost informací k tomu, aby přijaly účinnější ochranná opatření, vzdělávaly hráče a přistupovaly k návratu po poranění hlavy opatrněji.
Soud tak nebude zkoumat jen to, co ví věda dnes. Bude se muset vracet k jednotlivým obdobím kariér a hledat odpověď, jaké poznatky byly tehdy dostupné, co z nich mohly organizace rozumně odvodit a kdy se měly začít měnit protokoly.
Stejný hráč mohl absolvovat mládežnické ragby v osmdesátých letech, profesionální kariéru v devadesátých a poslední zápasy po roce 2000. Úroveň poznání i zdravotní ochrany se v každé části jeho kariéry lišila. Jedna obecná věta o „přijetí rizika“ nemůže tuto historii jednoduše vymazat.
Organizace nebyly přihlížející. Samy určovaly, jak nebezpečné ragby bude
World Rugby není výrobce chráničů, který prodal vybavení a nemohl ovlivnit způsob jeho používání. Společně s národními federacemi určovalo pravidla hry, tresty za nebezpečné zákroky, zdravotní protokoly, podmínky vyšetření i postup návratu hráče.
Právě tato kontrola je pro otázku povinnosti péče zásadní.
Jednotlivý hráč nemůže sám snížit povolenou výšku skládky. Nemůže změnit délku povinné rekonvalescence ani nařídit nezávislého lékaře. Nemá přístup ke všem epidemiologickým datům a nemůže vytvořit systém, který bude sledovat kumulativní počet nárazů během celé soutěže.
Sportovní organizace tyto možnosti mají. Shromažďují informace z různých zemí a soutěží, spolupracují s lékařskými komisemi a jejich rozhodnutí dopadají na statisíce hráčů. Jestliže se na sebe dívají jako na autoritu schopnou určovat bezpečnostní standard, je mnohem obtížnější tvrdit, že vůči lidem pod těmito pravidly nemají žádnou odpovědnost.
To neznamená, že musejí zaručit ragby bez zranění. Takový požadavek by byl nesplnitelný. Mohou však mít povinnost reagovat přiměřeně na známé nebo rozumně předvídatelné nebezpečí.
Spor se proto nebude rozhodovat otázkou, zda World Rugby mohlo odstranit všechny údery do hlavy. Podstatné bude, zda v konkrétních letech učinilo to, co od rozumné řídící organizace dovolovaly tehdejší znalosti a možnosti.
„Inherentní riziko“ může být pravdivé a přesto nemusí spor ukončit
Poranění hlavy nepochybně patří mezi předvídatelná rizika ragby. Popírat tuto skutečnost by bylo absurdní. Hra založená na skládkách, rucku a fyzickém boji nikdy nebude stejně bezpečná jako sport bez kontaktu.
Jenže z toho nevyplývá, že každá úroveň rizika je nevyhnutelná.
Automobilová doprava nese inherentní riziko nehody. To však nezbavuje výrobce povinnosti instalovat bezpečnostní prvky ani stát povinnosti vytvářet přiměřená pravidla. Chirurgický zákrok nese riziko komplikací, ale pacient tím nesouhlasí s nedbalou přípravou nebo ignorováním známého nebezpečí.
Stejný princip lze použít na ragby. Hráč přijímá možnost, že při správně provedené skládce utrpí zranění. Otázkou zůstává, zda přijímá také riziko vzniklé nadměrným množstvím kontaktu v tréninku, benevolentním posuzováním vysokých skládek nebo protokolem, který ho po poranění vrátil do hry příliš brzy.
Právní ochrana sportu musí být dostatečně silná, aby z něj neudělala činnost provozovanou pod neustálou hrozbou žalob. Nemůže však být tak široká, aby se výraz „součást hry“ stal univerzální odpovědí na každé bezpečnostní selhání.
Jinak by organizace získaly zvláštní výsadu: samy by určovaly úroveň rizika a následně tvrdily, že ji hráči přijali už tím, že nastoupili.
Dokázat příčinu bude mnohem těžší než ukázat nemoc
Ani v případě, že soud uzná určitou povinnost federací, nemají bývalí hráči vyhráno. Každý nárok musí spojit právní pochybení s konkrétní zdravotní újmou.
To bude mimořádně náročné.
Neurologická onemocnění nemají jedinou příčinu a jednotliví hráči mají odlišné kariéry, zdravotní historii, genetické dispozice i životní okolnosti. Někdo odehrál stovky profesionálních utkání, jiný většinu života působil na amatérské úrovni. Někteří absolvovali velké množství tréninkových kontaktů, o nichž neexistuje žádný úplný záznam.
U chronické traumatické encefalopatie vzniká další překážka: definitivně ji lze potvrdit až posmrtným vyšetřením mozkové tkáně. U žijících hráčů se pracuje s klinickými příznaky a pravděpodobnými diagnózami. Demence, deprese, poruchy paměti nebo motorické obtíže navíc mohou mít více vysvětlení.
Právě proto žalované organizace požadují úplné lékařské záznamy. Potřebují prověřit, zda deklarované onemocnění existuje, kdy začalo, jak se vyvíjelo a zda mohou být významné jiné příčiny. Britský soud už v prosinci 2025 rozhodl, že úplná zdravotní dokumentace a výsledky neurologických vyšetření jsou pro řízení přiměřené a nezbytné. Tehdy sice konstatoval nesplnění předchozího příkazu, ale odmítl použít mimořádně tvrdý prostředek v podobě okamžitého vyřazení žalob.
Hráči tedy nemohou vyhrát pouze tím, že shromáždí stovky tragických příběhů. Musejí je proměnit v právně prokazatelný řetězec: existovala povinnost, organizace ji porušila, právě toto porušení významně přispělo k nemoci a vznikla konkrétní škoda.
Morální síla jejich případu může být obrovská. Právní důkazní břemeno zůstává stejně tvrdé.
Dnešní ochranná opatření pomáhají obhajobě a současně vyvolávají další otázky
World Rugby v posledních letech skutečně přijalo řadu opatření zaměřených na ochranu mozku. Používá instrumentované chrániče zubů, které měří nárazy, rozvíjí služby pro zdraví mozku bývalých hráčů, upravilo protokoly návratu do hry a od července 2026 umožňuje národním federacím snížit povolenou výšku skládky v komunitním ragby na úroveň pasu nebo spodní části hrudní kosti. Organizace uvádí, že už prostřednictvím chytrých chráničů zaznamenala více než 900 tisíc událostí spojených se zrychlením hlavy.
Tyto změny mohou podporovat argument federací, že sport průběžně reaguje na vývoj vědy a snaží se riziko snižovat. Právní povinnost nelze posuzovat podle dnešních znalostí a zpětně předpokládat, že stejné informace musely být samozřejmé před třiceti lety.
Současně ale každé nové opatření připomíná, že pravidla a protokoly dokážou množství rizika ovlivňovat.
Pokud lze snížit výšku skládky, omezit kontaktní zátěž, zavést nezávislé konzultace a sledovat nárazy pomocí technologií, potom poranění mozku není pouze neměnná daň za ragby. Část nebezpečí lze řídit rozhodnutími organizací.
Současná aktivita sama o sobě nedokazuje minulou nedbalost. Ukazuje však, proč argument „takové ragby prostě je“ nestačí jako úplná odpověď.
Ragby nebylo po celou historii jednou neměnnou hrou. Jeho pravidla, profesionalizace, tělesné proporce hráčů, rychlost střetů, tréninková zátěž i zdravotní péče se výrazně proměňovaly. Riziko proto také nebylo konstantní.
Pokud žaloby skončí na dokumentech, problém nezmizí
Vyřazení stovek nároků by znamenalo velké vítězství pro World Rugby, RFU a WRU. Neznamenalo by však soudní potvrzení, že sportovní organizace jednaly správně nebo že ragby s nemocemi hráčů nesouvisí.
Šlo by o procesní výsledek: žalobci a jejich právní tým nedodali v požadované podobě podklady nezbytné pro pokračování řízení.
Pro bývalé hráče by rozdíl byl téměř akademický. Člověk s neurologickým onemocněním by přišel o možnost žádat náhradu bez toho, aby soud plně posoudil jeho tvrzení. Organizace by se zase vyhnuly dlouhému a mimořádně nákladnému dokazování, ale nad sportem by zůstala stejná morální otázka.
Co ragby dluží lidem, kteří mu dali zdraví v době, kdy nerozuměli možným dlouhodobým následkům?
Právní odpověď může být užší než odpověď lidská. Soud může dojít k závěru, že určitý hráč neprokázal příčinnou souvislost nebo že tehdejší federace nemohla dané nebezpečí rozumně znát. Přesto může být správné nabídnout bývalým hráčům neurologická vyšetření, poradenství, psychologickou podporu a pomoc s dlouhodobou péčí.
Sportovní organizace by neměly čekat, až jim péči přikáže soud. Pokud chtějí bývalé hráče dál označovat za součást ragbyové rodiny, musí tato slova něco znamenat také ve chvíli, kdy už člověk nevstupuje na stadion jako legenda, ale přichází do ordinace jako pacient.
Soud nebude rozhodovat, zda smí být ragby nebezpečné
Nejdůležitější otázkou tohoto případu není, zda má být ragby zbaveno kontaktu. Bez střetů by přestalo být ragby a většina žalujících hráčů by pravděpodobně nic takového ani nepožadovala.
Spor se týká rozdílu mezi nebezpečím, které je pro hru nezbytné, a nebezpečím, které mohlo být omezeno, kdyby lidé s rozhodovací pravomocí reagovali dříve nebo lépe.
Hráč přijímá, že může být sražen k zemi. Nemusí tím souhlasit s tím, že po otřesu mozku dostane nedostatečnou péči, že bude poslán zpět do hry příliš brzy nebo že mu nikdo nevysvětlí známá dlouhodobá rizika.
World Rugby má právo bránit se proti tvrzení, že odpovídá za každou nemoc každého člověka, který kdy hrál ragby. Bez přesných lékařských důkazů a individuálního posouzení nelze spravedlivě přiznat odškodnění jen na základě společné sportovní minulosti.
Nemůže však očekávat, že dvě slova – inherentní riziko – ukončí celou debatu.
Sportovec přijímá nebezpečí hry. Nepodepisuje tím organizacím prázdný šek, který jim dovoluje zvyšovat riziko bez kontroly a odpovědnosti.
Právě o tento rozdíl se nyní hraje. Ne o to, zda může ragbista utrpět zranění, ale zda lidé, kteří vytvářeli podmínky jeho kariéry, udělali dost pro to, aby mu jednoho dne nezůstalo jen nemocné tělo a věta, že s tím měl od začátku počítat.
VÍCE K TOMUTO TÉMATU
DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI ZE SPORTU
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Reuters – World Rugby, UK bodies seek to throw out ex-players’ concussion lawsuits [1], Reuters – World Rugby denies liability in defence to ex-players’ UK concussion lawsuit [2], Reuters – Ex-players lose UK court bid to block disclosure orders in concussion lawsuit [3], The Guardian – Rugby’s landmark concussion case enters crucial week: the key questions answered [4], World Rugby – Player Welfare [5], World Rugby – Moving beyond concussion: Head impact exposure and management [6], World Rugby – Brain Health Service for former elite players [7], World Rugby – Lower legal tackle height in community rugby [8], Watson v British Boxing Board of Control [9], Smoldon v Whitworth [10], foto picryl [11]
