Přesto si jej obrovská část fanoušků vybaví především kvůli trofeji, kterou nikdy nezískal.
Kevin Keegan zemřel v pondělí ve věku 75 let poté, co letos veřejně oznámil, že bojuje s rakovinou ve čtvrtém stadiu. Jeho rodina uvedla, že poslední chvíle strávil obklopený manželkou a dcerami. Newcastle jej označil za jednu z nejvlivnějších a nejmilovanějších postav své historie, zatímco Alan Shearer se rozloučil slovy: „Můj hrdina. Můj trenér. Můj přítel.“
Nebyl milovaný jen proto, že vyhrával.
Byl milovaný proto, že nikdy nedokázal předstírat, že výsledek je jediná věc, na které ve fotbale záleží.
Ze Scunthorpe na vrchol Evropy
Keegan začínal ve Scunthorpe United, odkud jej v roce 1971 přivedl do Liverpoolu Bill Shankly. Během šesti sezon odehrál za klub 323 soutěžních zápasů, vstřelil přesně sto branek a vyhrál tři ligové tituly, FA Cup, dva Poháry UEFA i první liverpoolský Pohár mistrů v roce 1977.
Potom udělal krok, který byl pro anglickou hvězdu jeho velikosti nezvyklý. Odešel do Hamburku, přestože se britští hráči v zahraničí tehdy prosazovali jen výjimečně. Přestup za půl milionu liber téměř zdvojnásobil německý transferový rekord.
První měsíce nebyly snadné. Keegan si musel zvykat na novou zemi, jazyk i prostředí, které od drahé zahraniční hvězdy čekalo okamžitý úspěch. Nakonec pomohl Hamburku k prvnímu německému titulu po devatenácti letech a jako jediný britský fotbalista získal Zlatý míč dvakrát, v letech 1978 a 1979.
Jeho kariéra by byla výjimečná, i kdyby se po návratu do Anglie už nikdy neposadil na trenérskou lavičku.
Jenže právě tam vytvořil odkaz, který se nedá změřit počtem medailí.
Newcastle zachránil a potom mu dovolil snít
Když Keegan v únoru 1992 převzal Newcastle, klub se neblížil boji o titul. Hrozil mu sestup do třetí nejvyšší soutěže.
Keegan jej nejprve zachránil, v první celé sezoně dovedl do Premier League a během několika let z mužstva ohroženého pádem vytvořil nejzábavnější tým v zemi. Newcastle nepůsobil jako projekt, který postupně odškrtává tabulkové cíle. Působil jako klub přesvědčený, že proti komukoliv může vstřelit o jeden gól víc.
Přišli Peter Beardsley, David Ginola, Les Ferdinand a později také Alan Shearer. Hráči útočili ve velkém počtu, krajní obránci podporovali ofenzivu a zápasy se často proměňovaly v události, které přitahovaly i lidi bez vztahu k Newcastlu.
Mužstvo dostalo přezdívku Entertainers. Ne proto, že by předvádělo fotbalové triky bez výsledku. Bojovalo o titul a dlouho vedlo ligu. Zábava nebyla doplňkem jeho hry. Byla způsobem, kterým se snažilo vyhrávat.
Právě tady ležel Keeganův dar i jeho největší problém.
Neprohrál titul proto, že by málo věřil. Možná věřil až příliš
Newcastle v sezoně 1995/96 vedl Premier League po většinu ročníku, ale v závěru jej předstihl Manchester United. Keeganův tým skončil druhý a titul, který měl dlouho na dosah, už nikdy nezískal.
Z běžného trenérského pohledu šlo o selhání. Newcastle nedokázal zareagovat na tlak, udržet náskok ani najít pragmatičtější způsob, jak zvládnout zápasy, v nichž mu vlastní otevřenost škodila.
Keegan mohl některé večery zavřít, ubránit remízu a přistoupit na to, že budoucí šampion nemusí pokaždé bavit celé Anglie.
Jenže podobný přístup by zároveň zničil to, kvůli čemu jeho Newcastle vznikl.
Keegan nebyl trenérem, který dokázal chladně oddělit hru od emocí. Každý útok prožíval, každou porážku nesl na tváři a každé vítězství vypadalo, jako by jej právě získal společně s fanoušky na tribuně. Jeho slavný televizní výbuch během souboje s Manchesterem United je často připomínán jako psychologická porážka. Byl však také dokonale upřímným obrazem člověka, který nedokázal skrývat, jak moc mu na výsledku záleží.
Fotbalová modernita postupně naučila trenéry používat správná slova, tlumit emoce a neposkytovat soupeřům žádný materiál. Keegan poskytoval všechno.
Právě proto působil tak lidsky.
Anglie mu nesedla, protože motivace nestačila na všechno
Keegan později vedl Fulham, Manchester City i anglickou reprezentaci. V národním týmu vydržel jen osmnáct utkání a po porážce s Německem v posledním zápase na starém Wembley v říjnu 2000 rezignoval.
Na tiskové konferenci tehdy otevřeně přiznal, že pro tuto práci nebyl dost dobrý.
Takovou větu trenéři téměř nikdy nevyslovují. Hledají okolnosti, zranění, nedostatek času nebo chyby hráčů. Keegan si však nebyl ochotný vyrobit obranný příběh jen proto, aby ochránil vlastní pověst.
Jeho anglické angažmá zároveň ukázalo hranice jeho trenérství. Dokázal hráče nadchnout, přesvědčit je, že jsou lepší, než si mysleli, a vytvořit kolem mužstva obrovskou energii. Na nejvyšší mezinárodní úrovni ale motivace bez hlubší taktické struktury nestačila.
To není urážka jeho odkazu. Je to důvod, proč působí skutečněji než dokonale naleštěné kariéry bez viditelné chyby.
Newcastle díky němu nevyhrál titul. Získal něco, co přetrvalo déle
Keegan se do Newcastlu vrátil ještě v roce 2008, ale druhé angažmá vydrželo jen osm měsíců. Spory s vedením a tehdejším majitelem Mikem Ashleym ukázaly, jak vzdálený už moderní klubový provoz byl světu, v němž měl trenér kontrolu a osobní slovo znamenalo téměř smlouvu.
První Keeganův Newcastle však přežil.
Fanoušci si nepamatují jen konečné pořadí. Pamatují si pocit, že jejich klub může porazit kohokoliv. Pamatují si hráče, kteří útočili i ve chvíli, kdy by jiný tým už chránil výsledek. Pamatují si město, které se díky jednomu trenérovi znovu cítilo jako centrum anglického fotbalu.
Newcastle ve svém prohlášení napsal, že Keegan zažehl celé město a změnil představu o tom, čím klub může být. Manchester City jej označil za transformačního trenéra, který přinesl optimismus a energii. Liverpool připomněl jeho nezlomného ducha a stopu, kterou zanechal v klubové historii.
To není obvyklý jazyk pro člověka, jehož nejslavnější tým nedokázal dokončit svou největší práci.
Keegan totiž nepostavil jen tým, který málem vyhrál ligu.
Postavil vzpomínku na to, jak má fotbal působit.
Trofeje dokazují velikost. Láska fanoušků vysvětluje Keegana
Dvě Zlaté míče jej řadí mezi nejlepší evropské hráče své doby. Liverpoolské trofeje dokazují, že dokázal uspět na nejvyšší úrovni. Jeho odchod do Hamburku ukázal odvahu, která nebyla u anglických hvězd samozřejmá.
Přesto Keeganův odkaz nejlépe vysvětluje neúspěšná sezona Newcastlu.
Nevyhrál Premier League. Nedokázal proměnit dlouhé vedení v titul a nikdy se nezbavil pověsti trenéra, jehož mužstva byla někdy otevřenější, než si situace žádala.
Jenže fotbal si nepamatuje pouze vítěze.
Pamatuje si také lidi, kteří mu dali emoci, kvůli níž má vůbec smysl vítězství sledovat.
Kevin Keegan neměl nejdokonalejší trenérskou kariéru. Měl ale schopnost přesvědčit stadion, město a někdy i celou zemi, že příští útok může být důležitější než strach z porážky.
Titul mu unikl.
Lidem už nikdy.
Další témata ze sportu a analýzy najdete na Vše o sportu.
Zdroje: Reuters – Former England captain and manager Kevin Keegan dies at 75 [1], Reuters – The life and career of Kevin Keegan [2], Reuters – Reaction to the death of Kevin Keegan [3], AP – Kevin Keegan, England football star who transcended the game, dies at 75 [4], The Guardian – A pioneer and a superstar, Kevin Keegan’s achievements were extraordinary [5], IMAGO [6]
