Hra ze základní čáry jako zbraň
V době, kdy na trávě i rychlých površích dominoval servis–volej, Connors systematicky zůstával u základní čáry.
Hrál naplocho, bral míč brzy po odskoku a zkracoval čas soupeřům jiným způsobem než Sampras nebo Becker. Nešel k síti – nutil soupeře zůstat s ním v přestřelce, kterou sám řídil tempem a razancí.
Energie místo elegance
Connorsův pohyb nebyl plynulý, jeho údery nebyly učebnicově čisté. Co ale měl, byla energie, která dokázala zaplnit celý stadion. Každý vítězný míč doprovázel gestem, pohledem nebo výkřikem a publikum nebylo kulisou, ale aktivní součástí zápasu.
Typickým příkladem byl jeho legendární běh na US Open 1991, kde ve svých 39 letech porazil v osmifinále výrazně mladšího Aarona Kricksteina v pěti setech. Connors byl sice fyzicky limitovaný, pomalejší v pohybu a zjevně hrál na hraně svých možností. Přesto dokázal sérii zlomových momentů „ukřičet“, vyburcovat stadion Arthura Ashe a proměnit atmosféru ve zbraň.
Každý jeho comebackový bod vyvolával explozi emocí, která se přelévala na soupeře – Krickstein začal chybovat v momentech, kdy Connors technicky neměl mít navrch. Právě tady se ukázalo, že Connors uměl využít energii publika jako další nástroj tlaku, často ještě dřív, než se soupeř stihl psychicky adaptovat.
Connors vs McEnroe
V tomhle ohledu bývá Jimmy Connors často srovnáván s Johnem McEnroem, ale rozdíl mezi nimi byl zásadní.
McEnroe pracoval s emocemi především skrze konflikt – hádky s rozhodčími, výbuchy frustrace a otevřenou rebelii proti autoritám. Publikum u něj sledovalo drama, které se odehrávalo navenek.
Connors naproti tomu mířil přímo na soupeře. Jeho gesta nebyla protestem, ale výzvou. Nešlo o vzdor proti systému, ale o cílené psychologické nátlaky v konkrétních momentech výměn.
Zatímco McEnroe emoce často rozptylovaly i jeho samotného, Connors je dokázal koncentrovat a proměnit v energii, která mu pomáhala přetlačit soupeře v klíčových chvílích zápasu.
Zápasy hrané na hraně
Proti Connorsovi se nehrálo komfortně. Jeho přístup narušoval rytmus zápasu a odváděl pozornost od čistě tenisových věcí. Soupeři byli nuceni reagovat nejen na míče, ale i na emoce. Tento styl fungoval zejména v prostředí, kde se tenis hrál večer, pod světly a s hlasitým publikem. Connors v takových podmínkách působil jako katalyzátor chaosu.
Dlouhověkost bez zklidnění
Connors patřil k hráčům, kteří ani s přibývajícím věkem neubírali na intenzitě projevu. Nezměnil se v tichého veterána, který sází na zkušenost. Hrál pořád stejně – naplno, tvrdě a s konfrontačním přístupem. I v pozdější fázi kariéry dokázal porážet mladší soupeře právě tím, že jim vnutil nepohodlný zápasový rytmus.
Jeho grandslamové tituly a dlouhé období na špici světového žebříčku nebyly výsledkem dokonalé techniky ani taktické elegance. Byly výsledkem schopnosti neustále držet soupeře pod tlakem, a to i v momentech, kdy se zápas nevyvíjel ideálně. Connors nečekal, až se situace zlepší. Aktivně ji vyhrocoval.
Tenis jako střet osobností
U Connorse se zápasy často měnily ve střet dvou přístupů ke hře. Na jedné straně klid, systém a taktika. Na druhé straně emoce, tempo a neústupnost. Právě v těchto kontrastech byl Connors nejsilnější. Dokázal rozbít strukturu soupeřovy hry dřív, než se dostalo na čistě tenisové řešení.
Jimmy Connors nikdy neusiloval o to, aby byl považován za elegantního nebo univerzálního. Jeho tenis byl vymezený, ostrý a jasně čitelný. Buď fungoval – nebo ne. Když fungoval, byl mimořádně účinný. A když ne, zápas byl alespoň nepříjemný pro všechny zúčastněné.
VÍCE Z TENISU
foto wikimedia commons
