Chlapec, který nikdy nevydržel v klidu
Když Michael Phelps jako dítě seděl ve škole, byl problémovým žákem. Ne proto, že by byl hloupý, ale proto, že jeho tělo bylo neustále v pohybu. Diagnóza ADHD přišla brzy a s ní i pocit, že svět je nastavený pro jiné děti. Phelps neuměl sedět, soustředit se, zapadnout. To, co se později stane jeho největší výhodou, bylo tehdy jen zdrojem potíží.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy skočil do bazénu. Voda jeho neklid netlumila – usměrnila ho. Pohyb, který byl na suchu chaotický, se pod hladinou proměnil v rytmus. Najednou existovalo místo, kde jeho tělo dávalo naprosto dokonalý smysl.
Anatomie, která odporuje normálu
Phelpsovo tělo nikdy nebylo „normální“ ani podle sportovních měřítek. Extrémně dlouhý trup, relativně krátké nohy, rozpětí paží větší než výška, neobvykle pružné kotníky a ramena. Kombinace, která z něj v bazénu dělala něco mezi člověkem a vodním savcem.
Jeho klouby umožňovaly rozsah pohybu, který by u jiného sportovce znamenal zranění. U něj znamenal efektivitu. Každý záběr byl delší, každé kopnutí účinnější, každý obrat rychlejší. Nešlo jen o sílu, ale o hydrodynamiku – o to, jak tělo klade vodě odpor, nebo naopak klouže skrz ni.
Plavání přestalo být jen sportem. Stalo se biomechanickým experimentem v přímém přenosu.
ČTĚTE TAKÉ: Usain Bolt: Proč už svět neuvidí sprintera, jako byl on
Trénink, který neodpouští slabiny
Talent sám by nestačil. Phelpsův tréninkový režim byl brutální svou monotónností. Hodiny ve vodě, tisíce záběrů denně, minimum prostoru pro improvizaci. Plavání je sport, kde tělo nemá kam utéct. Každá chyba se okamžitě projeví, každý výpadek koncentrace zpomalí čas.
Jeho trenér Bob Bowman byl posedlý detailem. Nezajímalo ho vítězství v jednom závodě, ale dokonalost pohybu. Phelps se učil plavat i ve chvílích, kdy byl vyčerpaný, dezorientovaný, na hraně kolapsu. Právě tam se rodila výhoda – schopnost udržet techniku i ve stavu, kdy ostatní ztrácejí kontrolu.
Když se z těla stane stroj na medaile
Olympijské hry v Pekingu v roce 2008 byly momentem, kdy se Phelps přestal měřit s konkurencí a začal se měřit s historií. Osm zlatých medailí nebylo výsledkem jednoho závodu, ale dokonalé symbiózy těla, techniky a psychiky.
V bazénu nepůsobil jako někdo, kdo bojuje. Působil jako někdo, kdo patří přesně tam, kde je. Každý pohyb byl předem prožitý, vizualizovaný, uložený v paměti. V plavání, kde rozhodují setiny sekundy, byla jeho největší zbraní schopnost zůstat klidný ve chvíli, kdy se ostatní lámou.
Cena za výjimečnost
Tělo, které změnilo plavání, si ale vybíralo svou daň. Vyčerpání, deprese, prázdno po vítězství. Phelps po kariéře otevřeně mluvil o psychických problémech, o pocitu, že bez bazénu neví, kým je. To, co ho vyneslo na vrchol, mu zároveň vzalo běžnou představu o rovnováze. Jeho příběh není jen o medailích. Je o tom, co se stane, když se lidské tělo i mysl nastaví na extrémní výkon jako normu.
ČTĚTE TAKÉ: Jaromír Jágr jako prototyp nového typu profesionálního hráče: Dlouhověkost jako konkurenční výhoda v NHL
Proč Michael Phelps změnil plavání navždy
Nejen rekordy, ale samotný pohled na to, jak má plavec vypadat a trénovat, se po Phelpsovi změnil. Trenéři začali víc přemýšlet o biomechanice, o individualitě těla, o tom, že ideální sportovec nemusí odpovídat klasickým představám.
Phelps nebyl dokonalý model. Byl důkazem, že výjimečnost často vzniká tam, kde systém vidí problém. Michael Phelps ukázal, že sportovní genialita není jen otázkou talentu nebo dřiny, ale vzácného souběhu tělesných predispozic, mentálního nastavení a prostředí, které je dokáže rozvíjet.
Změnil způsob, jakým se díváme na plavce, na trénink i na hranice lidského těla ve vodě. A připomněl, že někdy je potřeba přestat chtít zapadnout – a místo toho najít místo, kde tvoje jinakost začne fungovat v tvůj prospěch.
Zdroje: Olympics.com, Wikipedia, Britannica.com, Swimming World Magazine