Původní rozpočet 2,6 miliardy australských dolarů se však podle tehdejší vlády začal blížit sedmi miliardám. Victoria v létě 2023 odstoupila a zanechala po sobě soutěž, kterou v danou chvíli nechtěl pořádat prakticky nikdo.
Glasgow ji zachránilo způsobem, který popírá téměř všechno, co se dlouhá desetiletí spojovalo s velkými multisportovními akcemi.
Nevznikla nová sportovní vesnice. Nestavěl se monumentální stadion, který by po závěrečném ceremoniálu hledal využití. Program se smrskl na deset sportů, soutěže se soustředily do čtyř hlavních areálů v osmimílovém koridoru a sportovci se ubytovali v existujících hotelech a univerzitních kapacitách. Rozpočet se pohybuje kolem 150 až 160 milionů liber, tedy hluboko pod částkami, které stály předchozí ročníky.
Ve čtvrtek večer bude možné Glasgow posuzovat podle zahajovacího ceremoniálu, zaplněných tribun a sportovních výkonů. Skutečný význam těchto her se ale ukáže až později. Pokud kompaktní model uspěje, může nabídnout cestu z krize, v níž se nacházejí nejen Commonwealth Games, ale celý koncept velkých sportovních akcí.
Pokud selže, může potvrdit mnohem nepříjemnější závěr: že lidé sice nechtějí platit za obří hry, ale zároveň je nezajímají hry, které už obří nejsou.
Victoria nezrušila sport. Odmítla účet za megaprojekt
Když Victoria od pořadatelství odstoupila, sportovní organizace reagovaly pobouřeně. Sportovci přišli o domácí vrchol, přípravy se rozpadly a pověst Commonwealth Games utrpěla další zásah. Rozhodnutí však současně ukázalo, jak obtížné je dnes obhájit velkou sportovní akci před veřejností.
Sedm miliard australských dolarů není cena za několik plaveckých finále, atletických běhů a slavnostní pochod výprav. Je to cena za celý systém staveb, bezpečnosti, dopravy, dočasné infrastruktury, ubytování a provozu, který se kolem her postupně vytvořil.
Sportovní instituce po desetiletí městům slibovaly, že tyto výdaje nejsou pouze nákladem. Měly být investicí do dopravy, bydlení, cestovního ruchu, mezinárodní prestiže a městské obnovy. Problém spočívá v tom, že čím více se mají hry stát nástrojem širšího rozvoje, tím obtížněji lze rozeznat, která část účtu skutečně souvisí se sportem a která vznikla proto, že pořadatelé chtěli během několika let přestavět celé město.
Victoria se nakonec nerozhodla, že sport nemá cenu. Rozhodla se, že několikadenní soutěž nedokáže ospravedlnit projekt, jehož náklady několikanásobně překročily původní představu.
Glasgow přijalo opačný princip. Místo otázky, co všechno lze díky hrám postavit, se zeptalo, co všechno není nutné stavět vůbec.
Glasgow neudělalo levnější kopii. Odstranilo polovinu tradičního modelu
Rozpočet letošních her je přibližně o 60 procent nižší než u Commonwealth Games v Birminghamu 2022 a výrazně nižší než při předchozím glasgowském ročníku v roce 2014. Tehdejší hry stály kolem 576 milionů liber, zatímco letošní projekt pracuje přibližně se 150 až 160 miliony.
Toho nebylo dosaženo jedním chytrým úsporným opatřením. Glasgow jednoduše odmítlo velkou část toho, co jsme si zvykli považovat za povinnou součást podobných akcí.
Žádná samostatná vesnice pro sportovce. Žádné desítky soutěžních areálů rozesetých po regionu. Žádná snaha zahrnout téměř každý sport, který by si chtěl užít vlastní olympijský okamžik. Žádný nový hlavní stadion, jehož budoucnost by se musela obhajovat slibem, že jednou poslouží místní komunitě.
Soutěže využívají především areály známé už z roku 2014: Scotstoun Stadium, plavecké centrum Tollcross, Sir Chris Hoy Velodrome a Scottish Events Campus. Sportovci nebydlí v jedné účelově vybudované vesnici, ale v několika existujících ubytovacích centrech poblíž sportovišť.
Nejde proto pouze o levnější pořádání. Glasgow mění samotnou definici her. Akce se už nepokouší na jedenáct dní vytvořit vlastní město uvnitř města. Využívá město, které už existuje.
Deset sportů zachránilo hry. Současně jim vzalo část jejich identity
Nejviditelnější cenou za úsporný model je sportovní program. Glasgow nabídne deset sportů, zatímco v roce 2014 jich bylo sedmnáct. Chybějí například ragbyové sedmičky, pozemní hokej, kriket, badminton, squash, triatlon nebo stolní tenis. Organizátoři výběr vysvětlují nutností omezit finanční a provozní riziko a udržet počet sportovců na zvládnutelné úrovni.
Toto rozhodnutí ukazuje základní konflikt každé zeštíhlené multisportovní akce.
Menší počet sportů znamená jednodušší provoz, méně areálů, nižší náklady na technologie, bezpečnost, dopravu i televizní výrobu. Zároveň však oslabuje jeden z hlavních důvodů, proč Commonwealth Games vůbec existují. Jejich hodnota nespočívala jen v tom, že nabízely další atletiku a plavání. Dávaly velkou mezinárodní scénu sportům a zemím, které na olympijských hrách často zůstávají mimo hlavní pozornost.
Pro Indii je vyřazení kriketu nebo badmintonu mnohem citelnější než pro Skotsko. Pro Austrálii, Nový Zéland, Jihoafrickou republiku nebo tichomořské ostrovy byl důležitou součástí programu ragby. Pozemní hokej patřil mezi sporty, v nichž měly hry vlastní silnou tradici.
Glasgow tedy zachránilo instituci tím, že část jejího obsahu obětovalo. To může být rozumné jednorázové řešení, ale dlouhodobě se Commonwealth Games nemohou zmenšovat donekonečna. V určité chvíli by přestaly být velkou společnou akcí a proměnily se v několik mistrovství uspořádaných ve stejném městě.
Vesnice nebyla jen drahá stavba. Byla také srdcem her
Rozhodnutí nestavět novou sportovní vesnici vypadá jako jedna z nejlogičtějších úspor. Takové projekty patří mezi nejdražší a nejrizikovější části pořadatelství. Jejich zastánci obvykle slibují, že se po hrách promění v nové bydlení. Praxe však opakovaně ukázala, že přestavby mohou být drahé, byty nedostupné pro původně zamýšlené obyvatele a celý „odkaz her“ podstatně komplikovanější, než vypadal při kandidatuře.
Glasgow tento problém odstranilo. Sportovci budou bydlet v hotelových a univerzitních kapacitách, které nebylo nutné kvůli desetidenní akci vytvořit.
Tím se ovšem ztrácí také něco, co nelze vyjádřit pouze v rozpočtu.
Sportovní vesnice je místem, kde se potkávají závodníci z různých disciplín a zemí. Právě společné ubytování vytváří pocit jedné velké akce místo série oddělených turnajů. Mladý atlet může stát ve frontě na jídlo vedle olympijského vítěze, sportovci z malých výprav sdílejí prostor s největšími hvězdami a vzniká zkušenost, kterou běžné mistrovství světa jednoho sportu nabídnout nedokáže.
Rozdělení sportovců mezi několik ubytovacích míst je ekonomicky rozumné. Glasgow ale musí dokázat, že lze ušetřit na budovách, aniž by se rozpadlo společenství, které z multisportovních her dělá něco víc než společný kalendář.
Půl milionu vstupenek je úspora i varování
Na letošní hry bylo uvolněno přibližně 500 tisíc vstupenek. V roce 2014 se jich v Glasgow prodalo kolem 1,2 milionu. Rozdíl odpovídá menšímu programu a menším kapacitám, současně však vytváří další důležitý test.
Kompaktní hry potřebují působit zaplněně. Menší stadion s plnými tribunami může vytvořit silnější atmosféru než obrovská aréna s tisíci prázdných míst. Menší počet vstupenek proto nemusí znamenat slabší událost. Může být přesněji nastavený na skutečnou poptávku.
Jenže několik dní před zahájením stále nebyla vyprodána většina soutěžních bloků a atmosféra ve městě byla podle britských médií výrazně tišší než před dvanácti lety.
Právě zde se ukáže hranice zmenšování. Divák může přijmout, že se nepostavil nový stadion. Nemusí mu chybět samostatná vesnice ani drahý ceremoniál pod širým nebem. Musí však stále cítit, že sleduje událost, na níž záleží.
Jestli budou tribuny poloprázdné, mediální pozornost slabá a město bude hry vnímat spíše jako soubor sportovních závodů než jako společný festival, kritici dostanou silný argument. Mohou tvrdit, že Glasgow nezachránilo Commonwealth Games, ale pouze jejich název.
Levnější hry nejsou automaticky levné hry
Glasgow bývá představováno jako důkaz, že využití existujících sportovišť vyřeší problém přemrštěných nákladů. Tak jednoduché to není.
Oxfordská studie olympijských nákladů z roku 2024 upozornila, že pořadatelské rozpočty nadále pravidelně rostou a překračují původní odhady. Autoři zároveň zjistili, že samotné opětovné využívání existujících areálů u Tokia a Paříže nepřineslo tak výrazné úspory, jaké reformy slibovaly.
Glasgow proto nebude důležité jen tím, že použilo staré haly. Jeho skutečný experiment spočívá v omezení rozsahu.
Město nesnížilo náklady tím, že by se pokusilo uspořádat stejně velké hry o něco levněji. Snížilo počet sportů, počet vstupenek, počet areálů, rozsah ceremoniálů, dopravní potřeby i ubytovací infrastrukturu. Především odmítlo slibovat, že sportovní akce vyřeší problémy města, které by se jinak řešily samostatně.
Oficiální plán počítá s přibližně 150 miliony liber přímých externích investic. Sto milionů poskytla Commonwealth Games Federation a zbývající prostředky mají pocházet z komerčních příjmů, včetně vstupenek, televizních práv, sponzoringu a prodeje zboží. Organizátoři uvádějí, že samotné sportovní uspořádání her nebude financováno ze skotského ani britského veřejného rozpočtu.
Teprve konečné účty ukážou, zda se tuto hranici podařilo skutečně dodržet.
Olympijské hry se nemohou jednoduše smrsknout na deset sportů
Glasgow se často označuje za možný vzor pro budoucnost velkých multisportovních akcí. Je však důležité nepředstírat, že lze jeho model bez úprav přenést na olympijské hry.
Commonwealth Games mohly snížit program na deset sportů, protože bojovaly o samotné přežití. Olympijské hry mají mnohem širší závazky vůči mezinárodním federacím, televizním partnerům, sponzorům i více než dvěma stovkám výprav. Vyřadit polovinu olympijského programu by znamenalo politický a sportovní konflikt, který si Mezinárodní olympijský výbor těžko může dovolit.
Přesto Glasgow nabízí principy, které jsou použitelné i jinde.
Sportovní akce se nemusí koncentrovat kolem jedné nové vesnice. Ceremoniál nemusí vyžadovat stadion pro desítky tisíc lidí. Pořadatel nemusí postavit nový areál jen proto, aby všechny disciplíny zůstaly uvnitř hranic jediného města. Hry nemusí sloužit jako záminka k urychlení každé dopravní a stavební investice, kterou politici nestihli prosadit běžným způsobem.
Nejdůležitější změnou je obrácení vztahu mezi akcí a hostitelem. Dříve se očekávalo, že město se přizpůsobí požadavkům her. Glasgow se pokouší přizpůsobit hry možnostem města.
Úspěch se nebude měřit jen medailemi a návštěvností
Glasgow 2026 může sportovně uspět a současně jako nový pořadatelský model selhat. Stejně tak může působit méně okázale než předchozí ročníky, ale pro budoucnost mít mnohem větší význam.
Rozhodující bude, zda organizátoři dodrží rozpočet, naplní existující areály, nabídnou sportovcům kvalitní podmínky a vytvoří atmosféru, která nebude působit jako nouzová náhrada. Důležité bude také to, zda po skončení nezůstanou městu nové dluhy, provozní závazky a stavby hledající smysl.
Commonwealth Sport už tvrdí, že kompaktní glasgowský model vzbudil zájem dalších možných pořadatelů. Hry v roce 2030 převezme indický Ahmadábád, zatímco o dalších ročnících se bude teprve rozhodovat.
Budoucí hostitelé budou sledovat zejména jeden výsledek: zda lze hry výrazně zmenšit, a přesto udržet jejich ekonomickou i společenskou hodnotu.
Jestli Glasgow uspěje, sportovní organizace už nebudou moci tvrdit, že každá velká akce vyžaduje nové stadiony, vesnice a miliardové veřejné záruky. Jestli neuspěje, města dostanou další důvod se podobným projektům vyhnout. Budou vědět, že mají na výběr mezi drahou megalomanií a levnější událostí, o kterou není dostatečný zájem.
Velké hry možná přežijí jen tehdy, když přestanou soutěžit ve velikosti
Glasgow nebylo vybráno proto, že nabídlo nejodvážnější vizi. Nabídlo řešení ve chvíli, kdy se Commonwealth Games ocitly bez pořadatele a bez přesvědčivé budoucnosti.
Právě to může být jeho výhoda. Nemuselo předstírat, že sportovní akce vyřeší bytovou krizi, přestaví dopravu a promění město v globální metropoli. Mělo jediný základní úkol: uspořádat kvalitní soutěž za částku, kterou lze obhájit.
Výsledkem nebudou největší Commonwealth Games historie. Nebudou mít nejvíce sportů, diváků ani nejokázalejší infrastrukturu. Mohou však být prvními hrami nové éry, v níž se úspěch neměří počtem jeřábů nad městem.
Glasgow nyní musí dokázat, že střídmost nemusí znamenat bezvýznamnost. Že lze odstranit monumentální stavby, aniž by zmizela atmosféra. Že lze omezit program, aniž by se celá akce rozpadla na několik nesouvisejících šampionátů. A že sportovní hry mohou městu něco přinést, aniž by si nejprve vyžádaly jeho kompletní přestavbu.
Budoucnost velkých sportovních akcí možná nespočívá v tom, že budou ještě větší. Možná závisí na tom, zda se naučí vejít do měst, která je mají hostit.
DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI ZE SPORTU
Zdroje: Glasgow 2026 – A Guide to Glasgow 2026 [1], Glasgow 2026 – Sport Programme [2], Glasgow 2026 – General FAQs: Finances and Benefits [3], Reuters – Glasgow’s leaner Commonwealth Games model inspires future hosts [4], Reuters – Victoria pulls out of hosting 2026 Commonwealth Games over cost overruns [5], The Guardian – Glasgow Games ready to emerge from shadow cast by 2014 [6], Oxford Olympics Study 2024 – Are Cost and Cost Overrun at the Games Coming Down? [7], IMAGO [8]
