Sedmiboj není sport pro jednoduché příběhy. Neexistuje v něm jeden vrchol, jeden ikonický moment, jedna disciplína, která by vše zastřešila. Je to mozaika. A mozaiky se vyprávějí špatně.
Problém sportovců, kteří se nevejdou do škatulky
Joyner-Kersee byla výjimečná ve sprintu, ve skoku do dálky, v technických disciplínách i ve vytrvalosti. Ne excelentní v jedné oblasti, ale trvale špičková v mnoha. A právě to je v prostředí sportu zvláštní. Publikum i média jsou zvyklá obdivovat extrémy. Všestrannost působí podezřele – jako by šlo o kompromis místo dominance.
Jenže sedmiboj žádný kompromis není. Je to disciplína, která trestá slabiny. Neodpustí jeden špatný den, jednu „neoblíbenou“ část programu. Vyžaduje schopnost neustále přepínat: rychlost, síla, technika, koncentrace, únava. A hlavně vyžaduje disciplínu ega. Neexistuje moment, kdy by se sportovec mohl „vyřádit“ a zbytek nechat být.
Všestrannost jako tichá náročnost
Joyner-Kersee vyhrávala olympijské medaile a lámala rekordy v disciplíně, která se špatně oslavuje. Její výkony se nedaly shrnout jednou větou. Nešlo říct: „Byla nejrychlejší.“ Nebo: „Skočila nejdál.“ Byla lepší v součtu. A součet není sexy.
To je důvod, proč bývají všestranní sportovci často méně viditelní, než by si zasloužili. Vyžadují pozornost, trpělivost a schopnost chápat kontext. Ve světě, který chce jednoduché odpovědi, působí jako složitá rovnice.
Přitom právě tady se ukazuje skutečná náročnost vrcholového sportu. Ne v extrému, ale v udržení kvality napříč rozdílnými požadavky.
Proč obdivujeme specialisty víc než komplexní výkony
Lidský mozek má rád jasné signály. Specialisté je dávají. Jeden talent, jedna superschopnost, jeden obraz. Všestrannost naproti tomu působí nenápadně. Je rozložená. Nenutí obdiv okamžitě, ale až zpětně – když si někdo dá práci sečíst detaily.
Joyner-Kersee se tak stala symbolem typu velikosti, který se neprodává sám. Musí se vysvětlit. A to je ve sportovním vyprávění vždy nevýhoda.
Je v tom zvláštní paradox: čím komplexnější výkon, tím obtížnější jeho ocenění. Čím víc dovedností vyžaduje, tím méně prostoru dostane v paměti publika.
Sedmiboj jako metafora
Sedmiboj je často popisován jako „královna atletiky“. Ale v praxi se tak k němu málokdy chováme. Vítězky nejsou mediálními ikonami, jejich rekordy nejsou obecně známé, jejich jména se neobjevují v každé debatě o sportovní velikosti. A přitom jde o disciplínu, která nejvěrněji simuluje realitu výkonu: schopnost zvládat různé nároky bez možnosti volby.
Joyner-Kersee v tomhle smyslu reprezentuje princip, který přesahuje sport. V životě i v práci bývají často nejvíc oceňováni ti, kteří mají jednu jasnou specializaci. Lidé, kteří zvládají víc rolí, víc dovedností a víc kontextů, bývají bráni jako „méně výjimeční“ – přestože jejich výkon je objektivně náročnější.
Ticho kolem velikosti
Na Joyner-Kersee je pozoruhodné i to, jak málo kolem ní vzniklo mýtů. Žádná přepjatá gesta, žádné konflikty, žádné dramatické zvraty. Jen dlouhodobá dominance v disciplíně, která neodpouští slabiny. Její velikost je tichá, nenápadná, skoro akademická.
A možná právě proto je dnes důležité se k ní vracet. Ne jako k „nejlepší sedmibojařce“, ale jako k příkladu, že skutečná výjimečnost nemusí být okázalá. Že obdiv nemusí přijít automaticky – a že to neznamená, že výkon je menší.
Proč tenhle příběh stojí za připomenutí
Ve sportu i mimo něj často zaměňujeme viditelnost za hodnotu. Joyner-Kersee připomíná, že to jsou dvě různé věci. Její kariéra ukazuje, že zvládnout všechno dost dobře může být těžší než zvládnout jednu věc dokonale. Jen se to hůř vypráví.
Umět všechno je podezřelé jen v prostředí, které hledá zkratky. V realitě výkonu je to jedna z nejnáročnějších cest vůbec.
foto wikimedia commons