Na první pohled to může působit jako zvláštní rozhodnutí. Ve 27 letech už většina závodníků nehledá nový sport, ale snaží se vytěžit maximum z toho, co budovali celé dětství. Jenže právě v tom je tenhle příběh zajímavý. Nejde o klasický konec kariéry. Spíš o moment, kdy si sportovec po letech přizná něco, co se v profesionálním sportu říká velmi těžko: že už necítí stejnou radost.
Jak uvedl v rozhovoru pro Sport.cz, poslední sezony už pro něj nebyly stejné. Nešlo o konflikt s trenéry ani o dramatický rozchod se systémem. Naopak. O trenérovi Janu Burianovi mluvil pozitivně. Jenže výsledky nepřicházely, přišel covid, návrat do Světového poháru se nepovedl a někde mezi tréninky, přesuny a nekonečnými hodinami na střelnici začal mizet pocit, kvůli kterému člověk sport vůbec dělá.
A právě tady začíná zajímavější rovina celého příběhu.
Biatlon není jen běžkování s puškou
Lidé mimo zimní sporty často vnímají biatlon jako kombinaci běhu na lyžích a střelby. Jenže realita je mnohem složitější. Moderní biatlon je extrémně specifická disciplína, kde nestačí být rychlý. Nestačí ani dobře střílet. Sportovec musí zvládat obrovské objemy tréninku, technicky náročný pohyb, psychický tlak a zároveň schopnost během několika sekund přepnout z maximální fyzické zátěže do absolutního klidu na střelnici.
To je mimochodem důvod, proč spousta výborných běžců nikdy nebyla špičkovými biatlonisty. A obráceně.
Štvrtecký přitom nikdy nebyl typickým „střeleckým specialistou“. Jeho síla byla v pohybu, dynamice a bruslařské technice. Už dříve se v zákulisí mluvilo o tom, že čistě běžecky patří k nejzajímavějším českým biatlonistům. Když pak letos na domácím mistrovství republiky porazil i českou běžkařskou jedničku Michala Nováka, najednou to přestalo být jen teoretické uvažování.
Najednou začala existovat reálná otázka: co když je jeho budoucnost opravdu jinde?
Norský efekt: Hedegart ukázal, že to jde
Velkou roli v podobných rozhodnutích často hraje jeden důležitý faktor. Někdo musí ukázat, že cesta vůbec existuje.
A v posledních letech to udělal Nor Einar Hedegart. Bývalý biatlonista, který přešel do běžeckého lyžování a dokázal, že závodník s biatlonovým základem může být ve skejtu konkurenceschopný i proti specialistům.
Právě o něm Štvrtecký v rozhovoru mluvil. Ne jako o idolu, ale jako o důkazu, že podobný krok nemusí být šílenství.
To je důležitý detail. Ve vrcholovém sportu totiž často nerozhoduje jen fyzická kvalita, ale i psychologická bariéra. Pokud nikdo před vámi něco podobného neudělal, působí to nemožně. Jakmile se objeví první úspěšný případ, najednou se otevře prostor pro další.
A přesně to se teď děje.
Český sport podobné příběhy skoro nezná
Možná právě proto tenhle příběh působí tak neobvykle. České prostředí je dlouhodobě nastavené spíš na stabilitu než na experiment. Sportovci většinou zůstávají v jedné disciplíně od dětství až do konce kariéry. Přechody mezi sporty jsou výjimečné a často se na ně dívá podezřívavě.
Jenže v zahraničí to začíná být jinak.
Sport se profesionalizuje do takové míry, že trenéři stále více řeší přenositelné schopnosti. Výbušnost, aerobní kapacitu, techniku pohybu nebo mentální odolnost. A právě u zimních sportů jsou hranice mezi disciplínami někdy menší, než si fanoušci myslí.
Štvrtecký navíc nepřichází jako hobby sportovec, který si chce něco zkusit. Přichází jako člověk s obrovským objemem vytrvalostního tréninku, zkušenostmi z vrcholných akcí a závodním návykem z nejvyšší úrovně.
To samozřejmě neznamená, že z něj automaticky bude hvězda běžeckého lyžování. Klasická technika pro něj bude mnohem větší problém než skejt a konkurence ve světových bězích je brutální. Ale zároveň nejde o nesmyslný experiment.
Možná nejdůležitější věta celého rozhovoru
Z celého rozhovoru pro Sport.cz možná nejvíc vyčnívá jedna nenápadná věta.
„Už jsem té radosti tolik neměl.“
Ve vrcholovém sportu se o podobných věcech dlouho nemluvilo. Sportovec měl vydržet, zatnout zuby, bojovat dál. Jenže poslední roky ukazují, že psychická stránka kariéry je často stejně důležitá jako fyzická forma.
A někdy prostě nestačí být dobrý.
Pokud člověk několik let funguje v systému, kde každé ráno začíná povinností místo těšení, začne se postupně vytrácet energie. Ne skokově. Pomalu. Nenápadně. A právě tehdy bývá změna prostředí někdy jediná možnost, jak si sport zachránit.
Proto Štvrteckého rozhodnutí nepůsobí jako rezignace. Spíš jako pokus vrátit se k pocitu, kvůli kterému kdysi začínal.
Biatlon něco ztrácí. Ale možná ne navždy
Je dost možné, že český biatlon teď přichází o závodníka, který mohl ještě několik let vozit body ze Světového poháru. Zároveň ale nejde o definitivní konec sportovní kariéry. A možná ani o definitivní rozloučení s biatlonem.
Sportovci, kteří změní prostředí, někdy zjistí něco překvapivého. Že jim původní disciplína vlastně nechyběla fyzicky, ale emocionálně. A že odstup dokáže vrátit chuť, kterou předtím zničila rutina.
Jestli se to stane i Štvrteckému, dnes neví nikdo.
Ale už samotný fakt, že se ve 27 letech rozhodl riskovat nejistotu místo pohodlného pokračování v zajetých kolejích, z něj dělá jeden z nejzajímavějších českých sportovních příběhů posledních týdnů.
Zdroje: Sport.cz, International Biathlon Union, foto wikimedia commons
